Věra Chytilová: Usilování, ať už zdařené, nebo nezdařené, v tom je patos lidského bytí.

Věro Chytilová, pokládat Ti otázky, na které jsi odpovídala jistě nejméně stokrát, se neodvažuji, tak Tě poprosím o Tvůj pohled na to podstatné a důležité ve Tvém životě

Foto: Jakub LudvíkVěra Chytilová

Promiň, mám sice velkou trému a před Tebou velký respekt, ale musím si „přihřát svou polívčičku“. Je to neuvěřitelné, ale pamatuješ, jak jste s Jindrou Polákem asi v roce 1956 jezdili po republice coby asistenti režie a vybírali do komparzu hezké dívky do česko-francouzského filmu V proudech s Marynou Vlady a Robertem Hosseinem v hlavních rolích? Přijeli jste taky do Olomouce, kde jsem pracovala s Tvým bratrem Juliánem v Moravských železárnách, on ve fotoateliéru jako fotograf, já jako sekretářka ředitele. Julián vám o mně řekl, nafotil mne, ale bohužel jsem nebyla vybrána. Když mě osud později zavedl do Prahy, znovu jsme se setkaly a tys mi nabídla hlavní roli ve svém absolventském filmu Strop a za partnera jsi mi „přidělila“ právě Juliána. Do dnešních dnů jsem na to pyšná a skromně se na Tvé slávě a proslulosti přiživuji. Víc si ale vážím Tvého přátelství a toho, že jsem se vedle Tebe poznala a spřátelila s tolika dnes slavnými a významnými lidmi, se kterými se u Tebe setkáváme většinou při příležitosti Tvých narozenin a narozenin Tvého bratra Juliána, který je narozený v červenci a k Tobě „lítá“ oslavovat až z daleké Austrálie, kde dlouhá léta žije.

Je mi ctí, že Tě mohu počítat mezi své přátele, a děkuji Ti za rozhovor. Marta Pospíchalová

O přátelství

Ach jo, to znamená, že jsme „pamětníci“ a já pomalu hodně věcí zapomínám, ale k tomu přátelství – ráda svými i bratrovými narozeninami posloužím k setkání s přáteli. Ráda je všechny vidím. Jiná šance, jak se potkávat, už totiž skoro neexistuje a já tu potřebu setkání respektuji. Je to paradox – za minulého režimu, ač plni úzkosti, jsme se scházeli častěji nežli dnes. Všichni se za něčím ženou, chybí mravní výchova, mít ducha se nevyplácí, žádá se jen zábava, ale povrchní, všem chybí čas. Mám proto ráda ta naše setkání, i když je to čím dál náročnější… Ale přátelství si vážím a jsem za ně vděčná.

O začátku kariéry

Dlouho jsem se hledala, zajímala mne fotografie, výtvarné umění a to jsem najednou všechno objevila ve filmu. Byla jsem nejstarší ve škole a byla jsem pro všechny postrach, že jsem bez kompromisu prosazovala to, co jsem považovala za správné. Věděla jsem, že to je to, co chci dělat, a nic jiného. Bylo to tak silné, že jsem si byla jistá, že kdybych to nemohla dělat, tak nechci žít! Chtěla jsem točit filmy, nad kterými by se lidé museli zamyslet, o čem vlastně jsou. Nechtěla jsem točit prvoplánové příběhy. Život taky není jasný už od začátku, je plný překvapení, zvratů a tajemství, je skoro vždy o něčem jiném.

Věra Chytilová
Foto: Jakub Ludvík

O bojích za každý film

Věděla jsem, že mám proti sobě nebezpečně silného a hloupého protivníka, bohužel mám pocit, že to platí i dnes. Protestovala jsem ženskou hysterií, psala na všechny strany a instituce a dala jsem všem najevo, že jestli mne nenechají pracovat, že je smetu s sebou. Přesto jsem byla šest let „u ledu“. Paradoxně opět chodím a žebrám o svůj zatím neuskutečněný projekt a sen, o Boženě Němcové. Už mě to stálo hodně sil, prošla jsem spoustu televizních schvalovatelů a vždycky skončili s tím, že nejsou peníze. To je tím, že to neřídí ženy. Stejně jako celé naše hospodářství: stali jsme se totálně závislí, nedokážeme myslet dál než na to, že krávy a rajčata budeme navždy dovážet z Jižní Ameriky. Evropa je víc a víc rozplizlá, neexistují žádná pevná pravidla a my v ní představujeme křižovatku, která se nemůže uzavřít.

O lásce

To je příliš široké téma a já mám na to takové rčení: „Láska, to je jako příroda, dělá si s námi, co chce, a my v tom bruslíme.“

O rodině

Rodina, to je pro mne bezpečí, to byl můj táta, máma, pak můj manžel a děti. Rodina znamená domov, respekt a všední povinnosti. Snažila jsem se vše dělat hlavně pro rodinu. Postavila jsem dům, zasadila spoustou stromů a kytek, k tomu všemu patří vaření, uklízení, praní, žehlení, starost o děti, o rodiče v radosti i v nemoci. Prostě sisyfovská práce, pořád dokola. Ale i to má velký smysl, bez toho není vše ostatní, třeba kariéra. Jsem přesvědčená, že rodina je základ všeho, ale dnes to bohužel jaksi neplatí.

O víře

Víra – v dětství jsem byla ortodoxně věřící, v dospělosti jsem se vymanila, pochopila jsem, že to byla taková berlička, ale já chtěla vědět víc, ne jen věřit. Každý den jsem si uvědomovala, že za mne nikdo nic neudělá ani nevyřeší, že to vše musím sama, sama se prát, snažit, pracovat, milovat, starat se a že nejvíc musím věřit sama sobě, že jak si to udělám, tak to bude, že za každý omyl a nezdar si nesu sama odpovědnost a zároveň že každý chybný krok je pro mne poučení, abych to příště udělala líp. To za mne nerozhodne žádný Bůh.

O filmových a jiných cenách

Zdá se mi, že těch cen mám málo, ale líbí se mi výtvarně a líbí se mi je dostávat. Zvláště se mi vryly do paměti ty, které byly peněžité. Vždyť díky těm penězům jsem mohla postavit dům. Daly se získat hlavně na malých filmových festivalech, tam byla pro vítězné tvůrce připravena slušná suma. Například Sedmikrásky, odmítnuté Benátkami jako nezajímavý film, získaly velkou cenu Bergama a posléze udělaly kariéru na celém světě, hlavně ve Francii. Ale na ocenění mé vlastní osoby mi nezáleží. Nikdy jsem nic v životě nedělala jen pro sebe. Je to něco ve mně, co mě pohání, abych dělala to, co dělám. Dnes vidím, že „stopa“, kterou někteří lidé po sobě chtějí zanechat na této zemi, jsou v mém případě moje děti – jejich děti atd. Jinak nic. A stejně si uvědomuji, že ani to není jen moje zásluha – to je to tajemství života. Je to něco, co nás pohání, co nás přesahuje a my prostě žijeme.

O životní energii, o stáří

Život letí jako uragán, život je všechno, co nás „ždímá“, domov, rodina, kariéra, a taky jakoby přízemní věci, zahradničení, zvířata – a každý nezdar jako by nás posiloval. Kdybych se na sebe mohla podívat na konci – v celku – čím vším jsem musela projít, než jsem došla až sem. Ale to bohužel nejde, a tak si neustále připomínám, že život je vznik a zánik, zmar. Při uvědomování si vší té lability života mne stále pronásleduje otázka, proč to vše je tak, jak to je. Na svůj život se nedívám jako na dílo, musela jsem vydržet všechny strachy, nejistoty, pochyby, ale koho jsem potkala a milovala, to je to nejdůležitější. Ostatní mne nezajímá. Je jedno, jestli někdo říká, že jsem stará, že už nejsem hezká, že mám vrásky nebo že jsem blbá a ať už jdu do prdele s tím svým rebelantstvím a emancipací. Důležitá je pro mne ta cesta, na které jsem se potkávala s lidmi, se kterými jsem musela zápasit, ale které jsem nepřestala mít ráda. Nemá smysl říkat si, kdybych tenkrát věděla… Prostě nevěděla jsem, ale snažila jsem se vše dělat, jak jsem v dané době byla schopna, i když jsem si uvědomovala svoji nedokonalost, ale své pravdy jsem obhajovala a prosazovala i za cenu hysterie, které se všichni bojí. Jsem šťastná, že mi byla dána do vínku síla být neutlučitelná, že jsem vždy dokázala znovu vstát a prát se s blbostí a nespravedlností. Jsem spokojená, neříkám, že pořád – Ano, já jsem šťastná.