Jan Kačer: JSME SLOVANI AŽ NA PŮDU

Jan Kačer – herec, režisér a spisovatel narozený ve znamení Vah. Manžel herečky Niny Divíškové. Hrál ve filmech Smrt si říká Engelchen, Každý den odvahu, Nikdo se nebude smát, Návrat ztraceného syna, Údolí včel, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Den sedmý, osmá noc, Vlčí bouda, Operace mé dcery, Člověk proti zkáze či Svědek umírajícího času. Také v televizních seriálech Jana Eyrová a Rodinná pouta. Po škole přesvědčil partu svých spolužáků z divadelní fakulty, aby společně odešli do Ostravy. V roce 1965 nastoupil do pražského Činoherního klubu, kde zažil jeho největší slávu. Po devíti letech musel z divadla odejít a vrátil se znovu do Ostravy. Začal též pohostinsky režírovat v Národním divadle i v zahraničí. Po roce 1989 byl poslancem Federálního shromáždění. Před čtyřmi lety vydal svou literární prvotinu nazvanou Jedu k mámě. Nedávno mu vyšla druhá kniha s názvem Mírnou oklikou. Letos Jan Kačer oslaví sedmdesátku.

Foto: Dagmar HájkováJan Kačer

Stal jste se spisovatelem v 66 letech. Trochu pozdní start. Ano, moje žena říká, že jsem se dal na spisovatelství, protože se u toho může sedět.

Je ještě nějaký jiný důvod?

Mě nikdy na divadle nebavily efekty, neměl jsem rád vůni šminky a namalovaných kulis, nikdy jsem si nechtěl nasazovat vousy. Divadlo jsem měl jako průzkumnou stanici. Studoval jsem v něm, jak by svět mohl vypadat. Když mně začalo divadlo unikat mezi prsty, protože jsem se minul s dobovými požadavky, vyřešil jsem tuto potřebu průzkumu psaním. Nejdřív jsem se snažil psát o divadle. Ale zjistil jsem, že o něm píšu literátsky, „suchoprdsky“. A najednou se mi začaly vynořovat motivy, které mě vzrušovaly, začal jsem zažívat to, co kdysi při hraní. Zjevila se mi máma jako téma. Pak samozřejmě táta, který umřel, když jsem byl malý. A najednou jsem zjistil, že je to pro mě silné. Téma si mě vybralo. A odvedlo mě od původního záměru, těch pár věcí o divadle jsem tam nechal jen proto, že se to ode mě jako od divadelníka čekalo.

Vaším tématem je také maloměsto.

K maloměstu se hodně vracím. A přiznám se, že ho moc rád nemám a speciálně ne to moje rodné.

To jsou Holice.

Ano. Mám s tím dost velké potíže, neboť rodáci to neradi slyší, i když za zády své město pomlouvají daleko víc než já. Přijde mi, že malé město zrazuje princip venkova i města, je to zvláštní neživotný prostor. Ale protože jsem na maloměstě prožil dětství, srdce mě tam táhne. Zatímco rozum velí opačně.

Ale kdysi jsem četl váš fejeton, kde jste jakousi energii maloměsta obdivoval.

Měl jsem rád lidi, kteří silou svého talentu vytvářeli na malém městě svět, který byl soběstačný. Bylo jich tam dost, pamatuji si, že u nás fungoval orchestr, komorní hudba, tři divadelní spolky. Jeden pan cukrář měl vzadu za cukrárnou kvelb, kam zval místní kluky, dával jim zadarmo kafe a tvořil místní „generaci“. Ta pak byla v městečku vidět, hrála divadlo, psala satiry, vydávala malé noviny... Ale když těch pár aktivních lidí zemřelo, město usnulo, vylidnilo se. A tehdy začal můj romantický pohled na maloměsto odumírat. Začal jsem mít pochybnosti.

Získal jste díky psaní odstup i od herectví?

Dokážete analyzovat jeho problematičnost? Herectví je těžké povolání kvůli napětí, které vzniká mezi nutností se proměňovat a zároveň potřebou zůstat sám sebou. I výborní herci, dokonce prý ti nejlepší, mají obrovské potíže, aby jim zůstalo kousek osobnosti, která je jenom jejich. Celý svět je stále nutí pitvořit se. Když se proti tomu někdo vzbouří, zaplatí za to. Lidé po herci nechtějí, aby byl intelektuál.

Vy ale působíte jako herec-intelektuál.

A přitom nejsem. Ten pocit možná vytváří jakási moje vážnost, o níž jsem sám dlouho nevěděl. Když jsem začal psát, hodně lidí mi řeklo: člověče, ty máš smysl pro humor, to bychom od tebe nečekali. A já se tak dozvěděl, že jsem byl celý život považovaný za suchara.

Musím na vás prozradit, že jste velký fanoušek fotbalu.

Ano. Žena vždycky říká: „Jak se můžeš dívat na to, jak Franta kopne Pepika do prdele a je z toho penalta.“ Ale o tom to není. Já většinou uhodnu, jak které utkání dopadne. Protože fotbalisty pozoruji jako divadelní postavy. Fotbalový zápas i divadelní hra mají kupodivu podobnou zákonitost. Vezměte si finále posledního mistrovství světa: hlavní hrdina Zidane, starý chlap, který už nemá vlasy, hraje své poslední utkání v životě, sledují ho miliardy lidí, je pod obrovským tlakem. Drží se zpátky, protože ví, že už nemůže moc běhat, aby vydržel. Deset minut před koncem sebere poslední síly, má obrovskou šanci, může dát gól a být nejslavnějším Francouzem na světě. Ale mine a ví, že skončil, že už nemá energii. Je na dně. V tu chvíli jako divadelník vím, že přijde krize. A přijde, italský obránce mu něco řekne o jeho matce a on ho srazí hlavou k zemi. Pak už je jen katarze: Ten italský šašek upadne a svíjí se na zemi, Zidane dostává červenou, odchází a brečí, protože ví, že prohrál poslední a nejdůležitější zápas svého života. V tu chvíli je mi jasné, že Itálie vyhraje. A vyhrála. Dokonalé představení.

Je vidět, že jste stále divadelník do morku kostí. Na divadle vás uhranul Čechov. Přichází zase čas, kdy Čechov má co říct?

Já se těm takzvaným aktualizačním otázkám docela vyhýbám. Občas se ve světě odehraje něco, co učiní nějaké dílo aktuálním, ale já věřím, že je-li dílo opravdu velké, tak dobové módy přečnívá. Pro Čechova nebyl nikdy lepší nebo horší čas. Vždy šlo jen o to, zda se našli lidi, kteří by rozluštili jeho poselství. Čechov dnes v časech komerčního divadelnictví musí být samozřejmě pozapomenutý. Těžko půjdete na Tři sestry v konkurenci s „Leze prcek na vrbu“. Ale to neznamená, že Čechov není aktuální. Ta velká poznání, která lidstvu přinesl, jsou aktuální pořád, ale musí počkat, až éra prcků pomine.

Jste „čechovolog“?

Mám ruskou literaturu zvláštním způsobem rád, ale nejsem zazobaný znalec. Dokonce mám pocit, že některé věci z ruské literatury, o kterých mluvím, jsem vlastně nikde nečetl, že je mám v sobě. Do ženy se nezamilujete proto, že ji přesně znáte. Právě naopak. A tak já to mám s Ruskem a ruskou literaturou. Jsou pro mne dráždivým tajemstvím.

Z lásky k Rusku se dnes u nás vyznává málokdo.

Mám Rusko strašně rád právě proto, co spoustu lidí odrazuje: pro jeho nepřehlednost, zmatky, neuchopitelnost, rozsáhlost, běsy, bordelářství. Hodně jsem tam kdysi jezdil, jako filmová hvězda. Takže jsem chodil na recepce, kde jsem viděl pozlátko, a vzápětí jsem seděl v provincionálním kině, kde byla zima a bída. Když jsem si přečetl Čechova, najednou jsem to tam všechno našel. Popsal přesně to, co jsem poznal i já.

Je i v české duši slovanství? Kus té široké ruské duše?

Určitě. Já jsem sice rád, když někde vykopou keltské ostatky a slyším, že jsem vlastně ušlechtilý Kelt, ale na druhou stranu se tomu musím smát, protože si myslím, že jsme Slovani až na půdu. Já to tak alespoň cítím. Možná proto, že jsem hrál samé Rusy. V době největších protisovětských nálad po osmašedesátém jsem dostával spoustu nabídek, abych hrál v ruských filmech ruské intelektuály. Což mě ohromně překvapovalo a nemohl jsem to pochopit. Jednou jsem z toho byl dokonce tak popletený, že jsem šel za mámou a úplně vážně jsem jí povídal: „Všichni říkají, že jsem na ty Rusy jako dělaný, jak to vlastně bylo s tatínkem?“ Máma vstala a dala mi pár facek. Ale mně fakt připadalo, že jsem napůl Rus. Nechlubím se tím, stále mě to překvapuje, ale cítím to tak dodnes. To mě také v řadě dnešních sporů tlačí na stranu, která teď není vůbec populární. Někoho na Rusku děsí takové ty byzantské podvody, ale já se jim směju, beru je jako druh žertu, mám vlastně rád i je.

Neděsí vás taková ta orientální krutost Ruska?

Říkáte krutost. Číňané vynalezli čínské mučení, Inkové obětovali živé lidi, Američané se nám ukázali v Abu Graibh... Co je to potom ruská krutost? Chceme svět rychle pochopit, tak si ho zjednodušujeme. Ono je vše přitom složitější. Tím neříkám, že o Rusku všechno vím. Když se mě na něco o Rusku zeptáte, žádnou jednoznačnou odpověď vám neřeknu, protože ji neznám. Ale ta otázka mě bude bavit, protože začnu kvůli ní putovat po vzpomínkách a něco se při tom putování začne rodit.

Kdosi řekl, že v Americe si můžete popovídat jen se svým psychoanalytikem, kdežto v Rusku s každým spolucestujícím ve vlaku.

Tak nějak to je. Nedávno jsem seděl v jednom moskevském klášteře. Musel jsem se smát a zároveň byl zděšený, protože tam jacísi lakýrníci neskutečným způsobem „restaurovali“ barokní fresky tlustým štětcem. Uprostřed té absurdní scénky ukazující jednu tvář Ruska ke mně najednou přišel jeden ten „restaurátor“, a když zjistil, že mluvím rusky a neopovrhuji jím kvůli osmašedesátému, tak jsem během pár vteřin získal přítele. Kam všude mě vzal, co všechno mi chtěl dát, to si nedovedete představit. Spatřil jsem druhou tvář Ruska. Já vím, ta srdečnost je pro nás někdy teatrální. Ale když se vás na Západě zeptají „jak se máte“ a vy odpovíte „špatně“, tak se celý komunikační proces zastaví. Protože oni po vás nechtějí odpověď. To v Rusku neexistuje. Tam když jste bolestný, tak ten druhý tu bolest cítí. Mně to tak aspoň připadá.

Kdybyste měl antropologovi odpovědět na otázku, jací jsou Rusové, co byste mu řekl?

Uvedl bych mu dva příklady. Já v Rusku režíroval, ačkoli neumím pořádně rusky. Rozumím všemu, ale mluvím jako prase. A tak mi přidělili překladatelku, báječnou holku, která u nás studovala. Dokázala recitovat tisíce básní zpaměti, byla ohromně vzdělaná, obrovsky mi pomáhala, dělala mi pomyšlení. Tehdy jsem dostal slušný honorář a tam přitom nebylo co koupit. To byl rok 1988, to už nebyl v obchodech ani chleba. Jediné, co měli, byly hodinky. Tak jsem koupil dvoje ženě, ale pořád mi zbývalo strašně peněz. Přitom jsem druhý den odjížděl. Koupil jsem tedy jedny hodinky i té překladatelce. Obyčejné stály 20, zlaté 76 rublů. Vzal jsem ty zlaté, abych utratil víc. Když jsem jí je dával, ona strnula, pak plakala a říkala, že mně bude nadosmrti věrná. Od té doby je tu každý rok na návštěvě. Kdykoli se něco v Rusku šustne, mám telefon. Když se ostřeloval parlament, ještě než jsem viděl cokoli ve zprávách, ona mi to už hlásila, přičemž jsem slyšel v telefonu tanky. Když potřebuji ruskou hru, druhý den ji mám. Dvacet let je mi zázračně oddaná. Řekl bych, že to o ruské duši něco říká. Takových lidí jsem tam viděl moc.

Před dvěma lety se vdávala dcera a já s ní jel na svatební cestu do Moskvy. Což tady naprosto nikdo nemohl pochopit. Ale nedovedete si představit, jaká to byla událost. Do Ruska jsem začal jezdit po filmu Smrt si říká Engelchen v roce 1964. Setkal jsem se tehdy s místními hvězdami. Po těch strašných letech mě někdo z nich zahlédl na vyslanectví a řekl, že pro mě uspořádají oslavu. A oni všichni po těch třiceti letech přišli! Jeden z nejslavnějších ruských zpěváků pro mě k té příležitosti složil píseň. Nic ode mě přitom nedostal a dostat nemůže. Jsem pro něj jen provincionální chlapík, kterého potkal před čtvrt stoletím. Dokážete si něco takového představit u nás? Tady na vás každý kašle, ačkoli jste s ním pracoval třeba celý život. Vědomí přátelství a posvátnost mezilidského vztahu jsou v Rusku ohromné. A to mě tam láká.