Recept na úspěch Romana Hadrbolce
Narodil se 6. 11. 1974 v Ostravě a původně chtěl být animátorem, když mu ale bylo sedm, naučila ho maminka, jak se dělá bábovka, a Roman ji pekl jako překvapení, než se rodiče vrátili z práce, ti ho posléze přesvědčili, že řemeslem se uživí lépe než animací, a proto se rozhodl, že vystuduje tehdy nově otevřený obor kuchař s maturitou a dokáže, že zlaté české ručičky mají otevřené dveře v celém světě, což se mu povedlo, neboť nevařil jen tak někomu, namátkou - Jacku Nicholsonovi, Paulu Newmanovi, Cher, Arnoldu Schwarzeneggerovi a dalším.
Foto: Robert Vano (Fotografie a recepty z knihy Romana Hadrbolce Vařil jsem světovým celebritám)
Jste nedochvilný?
V podstatě nejsem, ale dost často nestíhám.
Není to tím, že vy „Ostaravaci“ máte na všechno dost času?
My Ostraváci máme naopak málo času, proto mluvíme tak rychle a krátce a děláme několik věcí najednou. Ale beze srandy – nabral jsem si toho asi příliš. Připravuji kořenicí směsi, které by měly být již brzy v prodeji, pracuji na projektu vlastního restaurantu v Londýně a posléze i v Dubaji, pro jeden brněnský hotel již brzy otevřu restauraci podle svého konceptu.
Znám vás jako důvěřivého člověka. Není to nebezpečná vlastnost pro podnikatele?
Ve světě jsem se naučil důvěřovat čestnému slovu. To je bohužel v těchto končinách takřka neznámý výraz.
Byl jste v zahraničí na zkušenou, vrátil se do Čech, stal se mediálně známou osobností, a přesto se rozhodl znovu vycestovat ven, kde vaše jméno, promiňte, nikomu nic neříká.
Venku si váží člověka i jeho práce. K čemu mi je, mají-li o mě tuzemská média zájem, když stále narážím na neupřímnost, závist, faleš, nepřejícnost.
Nedávno jste natáčel v Německu. O co šlo?
O prvních deset dílů dvouminutové kuchařské show, která je určena pro mobilní telefony. Zájem o tento formát projevila i tamní nově vznikající internetová televize.
Kdo ví? Třeba z vás bude jednou český Jamie Oliver?
Jamie byl první, kdo vybočil z řady a začal si hrát s kamerou. A první je vždy jen jeden.
Jaká je podle vás kvalita českých „televizních“ kuchařských show?
Líbí se mi nápaditost některých receptů, postrádám však více profesionality. Viděl jsem show, kde si nejmenovaný kuchař uřízl kousek prstu a namísto toho, aby to vystřihli, nechal se slyšet: „Kousek masa nevadí.“ Podle mého názoru celkově poklesla i úroveň na „učňácích“. Hlásí se na ně lidé, kteří nemají o profesi prioritní zájem. Proto jezdím po besedách, aby ti, kdo se rozhodou pro kuchařinu, věděli, že nemusejí skončit jako „kuchtík na Růžku“, ale mohou dělat cateringy, otevřít si vlastní restauraci nebo stejně jako já pracovat jako soukromý kuchař u světoznámých celebrit.
Vařil jste podle toho, co vás v daný den napadlo?
Musel jsem posílat meníčka na celý týden dopředu.
Jak vůbec pravá česká kuchyně chutná za oceánem?
S většinou českých pokrmů jsem u amerických celebrit moc neuspěl.
A co bramboráky? Zkoušel jste je propašovat do amerických jídelníčků?
Chutnaly především dětem, ale zájem o ně měl i Jack Nicholson a stejně tak i o guláš. Horší to bylo s typicky českou teplou čočkovou kaší. Jejich čočka je kyselá a studená. Úspěch nesklidila ani rajská „po našem“.
A co svíčková?
Amerika nejí jídla zahuštěná moukou.
Zajímavé. Vždyť hamburgery jsou jedna velká hrst mouky!
To je druhá věc.
Znají tam tlačenky, jelítka, jitrničky, prdelačku, zkrátka zabíjačku?
Snad jen v evropských nebo mexických koloniích. Z vepřového masa jsou Američané schopni pozřít jen kotlety. Nad vepřovým uchem, kolenem, bůčkem nebo špekem by ohrnuli nos. Jednou jsem si ho udělal sám pro sebe a manželka Arnolda Schwarzeneggera Maria, u nichž jsem tehdy vařil, se zajímala, co to je. Chtěla ochutnat, ale hned to vyplivla s tím, že je to nějaké tlusté. Řekl jsem jí, že to je špek. To si u nás doma dáváme jako pochoutku k pivu na chleba s hořčicí.
Foto: Robert Vano (Fotografie a recepty z knihy Romana Hadrbolce Vařil jsem světovým celebritám)
Vyrostl jste v Čechách a najednou se ocitl v americké kuchyni s naprosto odlišnými ingrediencemi. Co vám chybělo nejvíce?
Mají jiný tvaroh, je hodně hrudkovitý. Mléko je vodnaté. Všechny jogurty jsou „light“. Hrubou mouku neseženete. Jejich polohrubá je jako naše hladko-polohrubá. Naopak mají více druhů mouky pro různé pokrmy, ale klasické české knedlíky neuválíte ani z jedné z nich. Importoval jsem jednou bramborové knedle v prášku. Koukali na to a nevěděli, co s tím. Nakonec konstatovali, že to bylo chuťově zajímavé.
Z čeho jsou Američané tak vyžraní, když se tak moc bojí zahuštěných omáček, knedlíků a všeho, co není light?
Ze smažených věcí, hranolků, hamburgerů atd. Děti z rodin, u kterých jsem vařil, musely mít každý den na oběd špagety polité máslem, hot dogy, sendviče. Přišlo mi to dost zcestné.
A co jedli dospělí?
Muži holdovali hamburgerům, ale např. Maria od Arnolda vyžadovala zeleninu nakrájenou na proužky, které si namáčela do různých omáček.
Které z nejznámějších jazýčků vlastně ochutnaly vaše pokrmy?
Jak jsem se již zmínil - Jack Nicholson, Arnold Schwarzenegger, Paul Newman, Cher, Warren Beatty, Nancy Reaganová, Lorna Luftová (sestra Lizy Minnelliové), Daryl Hannahová, Tom Cruise a Nicole Kidmanová a další.
Měl jste možnost poznat je blíže? Jak se říká tváří v tvář?
Paul Newman se pokaždé zajímal o to, co vařím. Rád ochutnával. Dozvěděl jsem se od něj, že jeho jméno je zároveň značkou Newman’s Own, pod kterou se v Americe prodávají omáčky a dresingy. Nedávno svou nabídku rozšířil i o popcorn. Jack Nicholson přicházel do kuchyně každé ráno s rukama v kapsách a na můj pozdrav jen kývl hlavou. Zpočátku jsem se ho celkem bál. Připadal mi stejný jako ve svých filmech. Bydlí v domě, který je zčásti vytesaný do skály a je osvětlený tlumeným světlem. Vypadal v něm jako ďábel z filmu Čarodějky z Eastwicku. Když přišel tak pošesté, už pozdravil: „Hello“ a zeptal se, jak se mám. Na všudypřítomné americké: „How are you?“ jsem musel vždy odpovědět, že dobře. Jakmile jsem řekl, že by to mohlo být lepší, hned se začali pídit proč a zdržovat mě od práce. Bylo lepší naučit se jejich falešný úsměv.
Co Cher, je zblízka víc krásná než umělá?
Samozřejmě že jsou na ní zásahy plastických chirurgů vidět. Vůbec nic se jí nehýbe. Když se usměje nebo mluví, její obličej zůstává stále stejný. Grimasově je naprosto statická.
Jaký je Arnold Schwarzenegger?
Velmi často nemohl najít „ořezávátko“ na doutníky, a tak si půjčoval mé nože, což nevidí rád žádný kuchař, natož doutníkový dým v kuchyni. Jinak byl velmi příjemný. Hlavou rodiny je jeho ambiciózní žena, která mu významně pomohla i v úspěšné kandidatuře na guvernéra.
Arnie prý neumí moc dobře anglicky. Je to pravda?
Dodnes se nezbavil silného německého akcentu. Paradoxem bylo, že na mě mluvil anglicky a já na něj jeho rodnou řečí, tedy německy. V duchu jsem si říkal: „Jeden z nás dvou je tady blázen a já to nebudu.“
O světových hvězdách se traduje, že si vymýšlejí nepředstavitelné až šílené věci. Týkalo se to i jejich jídelníčku?
Vařil jsem u pana Feinsteina a bylo to šílené. On je totiž vegan. Musel jsem se naučit spoustu nových věcí. Nesměl jsem používat mléčné produkty, mouku, ale jen tofu na různé způsoby, např. s ananasem, ořechy. Právě u něj jsem se seznámil s Nancy Reaganovou, u které jsem měl pracovat, ale neprošel jsem prověrkami bezpečnostních firem. Ztroskotal jsem na tom, že jsem nebyl schopen doložit své vzdělání. Jsem vyučený kuchař s maturitou, což by se dalo přiblížit tamnímu bakalářskému vzdělání. Naše potvrzení a razítka pro ně ale neměla žádnou váhu.
Ameriku jsme probrali, ale jak jste se tam vůbec dostal?
Jelikož jsem se chtěl zdokonalit v angličtině, odjel jsem pracovat coby číšník a barman na luxusní záoceánskou loď a tam jsem přišel ke spoustě kontaktů, díky nimž se mi posléze otevřely USA.
Jak jste se ocitl na výletní lodi?
Prošel jsem konkursem v Salcburku, o kterém jsem se dozvěděl z rakouského tisku.
Zbývá se dozvědět, jak jste se dostal k rakouským novinám?
Za doby studií na učnáku jsem dělal dva a půl měsíce v roce praxi v Rakousku.
Ostravské učnáky posílaly své svěřence na praxi do zahraničí?
Dostal jsem se tam díky tátovi, který spravoval auto jednomu rakouskému zákazníkovi, a ten se zmínil, že v jednom z tamních hotelů potřebují šikovného kuchaře na praxi. Zabalil jsem si, vyškrtl letní i zimní prázdniny z kalendáře a odjel na zkušenou. Když jsem odmaturoval, vrátil jsem se tam na půl roku. Pak jsem šel na rok na vojnu, naštěstí do kuchyně, a pak zpět do Rakouska.
Foto: Robert Vano (Fotografie a recepty z knihy Romana Hadrbolce Vařil jsem světovým celebritám)
Vraťme se ke konkursu na zámořskou loď. Jaké byly podmínky pro přijetí?
Dva roky praxe ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Znalost němčiny a angličtiny.
To musí být nádhera plavit se oceánem. Ačkoli z pohledu personálu to asi taková sranda není, že?
První plavba vedla na Aljašku a to pětkrát tam a zpátky. Je tam nádherná příroda. Když jsem měl hodinku čas, vyběhl jsem ven, natočil, co se dalo, zavolal rodičům, poslal pohledy a vrátil se zpátky do podpalubí. Podobným způsobem jsem viděl takřka půlku světa.
Jednoho dne loď zakotvila a vy jste vystoupil. Co následovalo?
Chtěl jsem pokračovat v New Yorku, jenže kvůli americkým imigračním zákonům jsem musel odcestovat z USA a přiletět na úplně jiné vízum. Původně jsem měl v plánu odletět na Bermudy, ale byly svátky a vše bylo rezervované. Koupil jsem si proto letenku až do Británie. Na letiště mě vezl rakouský taxikář a vyptával se mě, proč jsem tak mrzutý. Odvyprávěl jsem mu svůj příběh a on mi řekl, že jeho kamarád má v New Yorku restauraci a že mu zavolá a doporučí mě. Mezitím jsem byl čtyři dny v Londýně a marně sháněl letenku do N.Y.C.Nakonec jsem letěl Air India, kde bylo vše načichlé kari kořením. Šílená zkušenost!
Nakonec jste se ale do N.Y.C. přece jen dostal.
Díky svému tyrolskému dialektu jsem padl majitelce do oka a do měsíce se stal manažerem restaurace, do které mě doporučil zmíněný taxikář.
Takže kariéra jako hrom?
Každá mince má dvě strany. Bydlel jsem na 109. ulici. 110. ulice byla už Bronx. Taxikáři mě vysazovali na devadesátéčtvrté s tím, že dál nepojedou. Zbývajících 20 minut jsem musel chodit pěšky. Přeskočím nyní další lapálie a nepříjemnosti, jen podotknu, že jedna z nich se mi udála 13. listopadu, a zastavím se až v Los Angeles, kde jsem dostal 13. prosince práci v Beverly Hills. Připravoval jsem saláty a dezerty přímo před návštěvníky tamní vyhlášené restaurace. 13. ledna majitelé svůj podnik prodali a já se ocitl znovu bez práce.
Třináctka vás, koukám, pěkně pronásleduje. Jste pověrčivý?
Myslíte, že bych po této zkušenosti mohl nebýt?
Vy jste to ale nevzdal.
Musel jsem se odstěhovat z centra L.A. a dojíždět hromadnou dopravou. V Americe má každý auto, a kdo ho nemá, je automaticky řazen do nejnižší společenské vrstvy. Jel jsem pětkrát a měl toho až po krk. Mezitím jsem dostal nabídku pracovat pro cateringy, k čemuž jsem auto nutně potřeboval. Nastoupil jsem na stavbu a za tři měsíce si vydělal na svou první ojetinu. A pak jsem potkal paní Broňu, vychovatelku od countryzpěváka Kennyho Rogerse, a ta se mě zeptala: „Romane, proč nejste u nějaké agentury?“ Doporučila mi jednu z nich a já začal dostávat práci u úspěšných a známých lidí.
Nebudeme si nalhávat, že většina Američanů neví, kde leží Česká republika. Bylo obtížné získat si jejich důvěru?
Když jsem přišel poprvé k paní Lenningové (Pozn. red.: majitelka BMG music), hodila mi klíče od svého vozu se slovy: „Hi, honey…“ (Ahoj, miláčku, tady máš klíčky od mého lexuse a 200 dolarů a jeď nakoupit). Byl jsem naprosto v šoku.
A pak už vám v cestě za vaším snem nic nestálo.
Asi po půl roce jsem zašel do vyhlášené agentury, která zprostředkovávala práci u V.I.P. Požadovali dva roky praxe v Kalifornii. Naštěstí jim mé reference z Rakouska, z lodi a práce, kterou jsem dělal do té doby, stačily. Dostal jsem od nich první práci u filmového producenta pana Johna Davise a bylo mi řečeno, že když to rok vydržím, budu mít otevřené dveře ke každé celebritě. A zbytek už víte.
