Sluneční Úvodník

Dokončit tuto uzávěrku byl opravdu oříšek. Sama dělám spoustu věcí na poslední chvíli. Celý měsíc si sice časopis rovnám dopředu v hlavě, píšu si seznamy lidí, se kterými bych ráda udělala rozhovor, vybírám hezké fotky a vymýšlím k nim popisky… Jenže jak jde o moje články nebo úvodník, ne a ne si sednout k počítači a napsat to včas. Často se mi nějaké téma honí hlavou i několik měsíců, ale realizaci naprosto nesmyslně nechávám na poslední chvíli, kdy už mám spoustu jiných starostí s přípravou tisku, grafickou úpravou a jinými povinnostmi. Občas se samozřejmě najde redaktor nebo redaktorka, která mi v tomto směru šlape na paty, a i když z nich pak musím články doslova páčit, většinou se to dá zvládnout. Nicméně tentokrát jsem dostala pořádně ochutnat vlastní medicíny. Ono totiž přimět mužskou část redakce ke spolupráci v době, kdy probíhá fotbalové EURO, není nic jednoduchého. Jeden redaktor mi dokonce v den uzávěrky pouze zaslal esemesku, že je ve Švýcarsku, a dal mi číslo hotelového faxu, kdybych něco potřebovala! Další se ve dnech, kdy hrála Česká republika, vymlouvali na nejrůznější rodinné záležitosti a choroby, a ráno po vítězných zápasech trpěli nevysvětlitelnou nevolností. Ženská část spolupracovnic naopak měla ze svých partnerů nalomené nervy a neustále mě zasvěcovaly do svých starostí s nimi. Dokonce jsem se dočetla v novinách o muži, který na svou manželku zavolal policii, protože mu chtěla v televizi přepnout fotbal na večerníček pro děti. Já fotbalu nerozumím. Doma mi sice bylo nespočetněkrát vysvětlováno, co je to offside, tedy něco, co zní zcela logicky, ale já to tam zkrátka nikdy nevidím, a to ani na zpomaleném záběru. Raději už jsem se naučila souhlasně nebo nesouhlasně bručet, jak se to ode mě očekává, a chápavě u toho přikyvovat. Občas mi to celé přijde až komické, vidět dospělé muže, kteří prožívají jako malí kluci, jak se pár milionářů honí po trávě za mičudou. No a nedávno byla premiéra filmu Sex ve městě. Když jsem se přistihla, jak doma vášnivě popisuji, co měla Carrie na sobě a jakou kabelku měla Samantha (což se setkalo se stejně tupým výrazem, jako mívám já, když si musím vyslechnout životopis nějakého fotbalisty), uvědomila jsem si, že máme každý něco. A všichni to svoje něco prožíváme, pro mnohé nepochopitelně, jako malé děti. Proto, milé dámy, až mu zas budete muset opakovat stejnou větu potřetí, zatímco on bude hypnotizovat obrazovku, buďte shovívavé. Však mu to vrátíte, až mu budete do detailu vyprávět, jaké šaty jste viděla o polední pauze v obchodě! Buďte krásné!