Francoise d’Eaubonne: militantní ekofenministka

Francoise d’Eaubonne byla francouzskou spisovatelkou a feministkou. Její jméno není u nás příliš známé, její díla nejsou překládána, v učebnicích literatury ani zmínky. I politologické příručky mlčí a o jejím jméně se zmíní jen občas. Proč? Jednou z možných, ba dokonce přímo se nabízejících odpovědí je: nebyla ničím výjimečná, byla nevýrazná, nenadaná, nezajímavá. Anebo druhá odpověď: její dílo nijak nemůže oslovit českou veřejnost, českého člověka. Hlavní problematika jejích prací by mezi českým publikem nenašla odezvu. Co tedy řešila ve svých esejích, o čem přemýšlejí její románové postavy, co vyzařují její básně, o čem jsou její pamflety?

Foto: archivFrancoise d’Eaubonne

Lidé ve znamení Ryb jsou tvůrčího, kreativního ducha, potřebují svůj přirozený rozvoj volné nespoutané vody. Francoise se narodila přímo v bohémské rodině, rodině neuznávající autority, společenská pravidla, normy a možná ani tehdejší francouzské zákony. Narodila se 12. března 1920 v Pa - říži svým velmi osobitým rodičům. Její postarší otec, okolím považovaný spíše za jejího dědečka, byl členem anarchistické skupiny Sillon. Netajil se svým nadšením pro užití hrubé síly vůči představitelům státu či jiných autorit. Ani její matka, španělská karlistická revolucionářka, příliš nesou - hlasila s tehdejším francouzským politickým režimem. Zastávala filozofii radikálního komunismu, nevylučovala převrat revolucí, tedy krvavou cestou. Dětství prožila malá Francoise v Toulouse, kde byla svědkem postupné fyzické a psychické degenerace svého starého otce. Ten umíral ve velkých bolestech, od nichž mu dcerka neuměla a ani ne - mohla pomoci.

VÝCHOVA

Musíme uznat, že je to velmi zvláštní prostředí pro výchovu mladého člověka. Symbolikou znamení Ryb jsou dvě rybičky spojené poutem. Vyjadřují rovnováhu a harmonii mezi dvěma světy. Tím prvním je bezbřehý kreativní svět představivosti, imaginace, fantazie a tím druhým pak materiální konkrétní svět. Mladá dívka už od raného věku velmi kriticky vnímala svět v obou jeho polaritách. Je obdivuhodné, že již tehdy dokázala rozlišovat ideje a realitu, porovnávat ideje, vliv ideo - logií na zcela konkrétní svět. Její rodiče rozhodně nebyli zatíženi rodičovskými příkazy, nezabývali se tím, co je vhodné pro dítě. K malé Francoise přistupovali jako k dospělému jedinci. Nebrali v potaz její dětskost. A nebrali v potaz, že je malá holčička. Tedy rozhodně byste Francoise nepotkali v růžových šatečkách s roztomilou mašličkou ve vlasech. Těžko říci, zda je tato výchova nevýchova vhodná, v případě této ženy však asi plně rozvíjela její potenciál filozofky, spisovatelky a básnířky.

POPULARIZÁTORKA PROKLETÝCH BÁSNÍKŮ

Francoise d’Eaubonne můžeme směle přirovnat k rybě plující proti proudu. Ryby nemají rády, přímo nesnášejí stereotypní monotónní činnosti. Každodenní povinnosti jsou pro ně úmornými pracemi, které sice musejí zvládnout, leč s obrovskou nechutí. Francoise proto raději volila svobodomyslný život bohémky, nespoutané skoro ničím a nikým. Asi nás ani nemůže překvapit, že mezi její přátele patřili podobně ladění lidé francouzské bohémy, volně se sdružující kolem J. P. Sartra, S. de Beauvoir nebo Jeana Cocteaua. Tito přátelé představovali přesně ten typ lidí, kteří ji přitahovali, které obdivovala. Co je to za typ? Člověk s výrazným charizmatem, silnou osobností, jenž se nebojí vyjádřit svůj názor a stát si za ním, i když by se třeba nenašel ani jediný obdivovatel. Fascinovaly ji osobnosti rozhodující se naprosto svobodně a nezávisle o svém životě, nehledě na okolí, pomluvy, intriky konvence či tradice. Možná i proto se stala výbornou pisatelkou biografií právě takových lidí, např. prokletých bohémských básníků Arthura Rimbauda či Paula Verlaina. Její pozornost upoutaly životní osudy žen jako např. Germaine de Staël nebo švédské královny Kristiny. Ta se raději dobrovolně vzdala trůnu, než by žila život podle cizích pravidel.

Francoise d’Eaubonne
Foto: archiv

ZA PRÁVA HOMOSEXUÁLŮ

Ryby jsou velmi citlivé, až přecitlivělé, jsou to emocionálně založení lidé. Vnímají pocity ostatních, nejsou zatížení sobeckostí a vlastním egem. Navíc jsou schopni velmi dovedně interpretovat pocity, vyjádřit gejzír emocí například uměleckými prostředky. Francoise překvapovala svými verši a básněmi plnými citu a představivosti. Jmenujme za všechny např. Démons et merveilles nebo Ni lieu, ni metre. A právě soucit, vnímání potřeb těch ostatních je to, co asi Francoise d’Eaubonne motivovalo a působilo jako hnací motor její tvůrčí kreativní osobnosti.

Ať už byla výchova malé Francoise jakákoli, rozhodně nevedla k sobectví, k touze proslavit se, k ambicióznosti. Naopak. Jestli něco rodiče vštípili do mysli své dcery, pak to byla solidarita, tolerance, víra v dobro v člověku, nezávisle na barvě pleti, vyznání, pohlaví, sexuální orientaci, národnosti. Nerozlišovala lidi v závislosti na jejich sexuální orientaci či pohlaví, neodsuzovala homosexuály. My se dnes nad homosexuály nepozastavujeme, neřešíme, jak muže či ženu vyléčit ze „zlé nemoci“. Ovšem Francie v 70. letech 20. století rozhodně nebyla vůči svým homosexuálním občanům tolerantní. Na protest proti tomuto postoji francouzské vlády a veřejnosti založila spolu s Guyem Hocquenghem roku 1971 Hnutí za práva homosexuálů – FHAR (Le front homosexuel d’action revolutionnaire). A jak bylo pro Francoise typické, všechny její politické a společenské aktivity se vyhraňovaly radikálním směrem. Jako správná Ryba byla zastánkyní hesla: Udělejte maximum a pak buďte šťastní. Připomeňme, že Ryby netouží po světském uznání, jsou zapálené pro věc.

IRONIE A SARKASMUS

Soucit Ryby Francoise d’Eaubonne směřoval i k dalším nespravedlivě postaveným – k ženám. Prezentovala se jako radikální feministka. Zatímco Simone de Beauvoire definovala ideje moderního feminismu v díle Druhé pohlaví, Francoise se spíše zaměřovala svými pamflety a esejemi na kritiky feminismu, aplikovala ideje na společnost. Esejistická činnost byla základem její spisovatelské dráhy. Zde mohla tato autorka projevit svou sílu. Esej je žánr slučující v sobě prvky odbornosti a umělecké působivosti, bývá považován za velmi náročný, neboť autor eseje musí být odborně zdatný, vzdělaný, musí disponovat argumentační zdatností a být schopen vyjádřit se uměleckými prostředky pro zapůsobení na čtenářovu mysl, představivost a emoce. Eseje, např. Le féminime ou la mort, ukázaly, že hlavními uměleckými prostředky této ženy jsou ironičnost až sarkasmus, satiričnost, prvky drsného i inteligentního humoru, dar štiplavého útočného komentáře.

EKOFEMINISTKA

Francoise d’Eaubonne radikálně až militantně hájila práva homosexuálů, utlačovaných žen a do třetice se její soucit a obrovský cit pro spravedlnost, alespoň v mezích reálného světa (Ryby nejsou utopisté), obrátil směrem k přírodě. Přírodu vnímala poněkud jinak. Francoise respektovala přírodu jako bytost s vnitřní hodnotou, s právem na nezávislost na lidských potřebách, konání. Podle ní totiž existovala paralela mezi vykořisťováním žen a vykořisťováním přírody pro lidské rozmary. Ve Francii 70. let 20. století se rozvíjelo hnutí za ochranu přírody, za práva přírody – environmentalismus. Francoise šla však myšlenkově i reálně dále, stala se nadšenou propagátorkou hnutí ekofeminismu a zakladatelkou nového směru ekologického feminismu (1978). Ve svých projevech a esejích se snažila dokázat souvislosti mezi nespravedlivostí vůči ženám a vůči přírodě. Poukazovala na to, že současná evropská kultura utlačuje ženy i přírodu, že současná společnost vyzdvihuje hodnoty a praxi, jež jsou škodlivé pro ženy i pro přírodu. Zde totiž muž projevuje vždy tytéž panské postoje: dobývání, přivlastňování, majetnictví, kontrolování. Žena i příroda jsou dle ekologického feminismu hodny úcty, obdivu, respektu, ochrany, péče a starostlivosti. Řešením je spolupráce mezi muži a ženami, spolupráce mezi lidmi a přírodou.

PŘEČTEME SI JI?

Práva žen, práva homosexuálů a lesbiček, práva přírody jsou hlavními tématy celoživotní poutě francouzské radikální mi - litantní ekofeministky a spisovatelky. Ta svou životní pouť ukončila 3. srpna 2005 ve své milované Paříži. Jsou to mrtvá nezajímavá vyčerpaná témata pro českou veřejnost? Ne za - sloužila by si Francoise d’Eaubonne pozornost a přinejmenším český překlad alespoň několika esejí? Asi ano. Tedy doufejme.