Feminismus není sprosté slovo
V české hospodě se řeší vše. A nutno říci, že i vyřeší. Když nevíte, běžte tam. Místní vám vysvětlí, jak je to v politice, naleznou kořeny hladu v Etiopii, sestaví tu vítěznou jedenáctku české fotbalové reprezentace. Dozvíte se, jak zaručeně vyléčit impotenci, co si vymyslet na šéfa a jak obalamutit manželku. A právě tady nedávno zazněla pravda: „Kam to ten svět spěje, ženský můžou volit, a ještě ke všemu jsme dovolili těm slepicím i řídit auto! Nebylo to dřív lepší?“ Takže jak je to s ženskými právy?
Foto: archiv„Bacha na nás, máme na ty mašiny papíry!“
Volební právo je oficiálním startem hnutí feminismu. Signalizuje totiž změnu celkového postoje: i ženy chtějí do veřejného života, vybrat si svůj životní uděl, seberealizovat se, stát se nezávislými na vůli otce či manžela. Počátky boje za volební práva a za práva ženy-občanky se datují do dob francouzské revoluce a vzniku USA. Abigail Adams, manželka druhého amerického prezidenta, žádala svého manžela, aby podpořil občanská práva žen. Odpověď? „Máme na starosti jiné věci než rušit náš mužský osvědčený systém.“ Když se zeptali Thomase Jeffersona, autora slavné Deklarace nezávislosti, jejíž úvod hovoří o rovném právu všech lidí na štěstí, na volební právo žen, roztomile se usmál, velkoryse pokynul rukou: „…něžná poprsí dam opravdu nebyla stvořena pro politická zemětřesení…“ Kde je ona proklamovaná psaná, takřka do kamene vytesaná, rovnost všech lidí? Podle dochovaných zpráv nedopadly o nic lépe Francouzky. Za hnutí žen předložila Olympie de Gouges Prohlášení práv žen a občanek a naivně se domnívala, že francouzský Konvent přijme tuto listinu jako doplněk k obdobnému Prohlášení práv mužů a občanů. Asi o tom nevíte, není divu, učebnice se o ní nezmiňují. Francouzi ji smetli ze stolu. V Anglii na sebe strhla pozornost Mary Wollstonecraft. Nikoliv jako autorka Obhajoby ženských práv, ale jako ta, co se tahala s básníkem Shelleyem, lordem Byronem a kdoví, s kým dalším. Ano, tato dáma vymyslela Frankensteina. Nechme zaznít její odvážná slova z roku 1792: „Svoboda je matkou ctnosti, a pokud jsou ženy už svou povahou otrokyně a není jim dovoleno dýchat ostrý a posilující duch svobody, pak musejí malátnět jako exoti a nutně být považovány za krásné chyby přírody.“
Narazili jsme tady na další oblíbený mýtus v naší společnosti, související s informacemi v učebnicích dějepisu. Svět je přece patriarchální, říkají muži, maskulinní režim se už osvědčil. Ukažte nám nějaké slavné ženy. Kdy žena vyřešila politický spor? Kdy žena ukončila válku, zvítězila v bitvě? Vždyť dějiny patří mužům, tak proč máme dávat práva ženám? Takové a další argumenty slýcháme pořád. Na to musíme odpovědět: Ano, mnoho ženských jmen dějiny, kroniky, anály a zápisy neuvádějí. Ovšem kdo je autorem? Kdo píše dějiny lidstva? Kdo určuje hodnotu závažnosti a důležitosti? Je to muž. Jsou to muži. Tedy učíme se mužské dějiny, přebíráme automaticky, aniž bychom uvažovali, mužské priority, mužské vnímání světa, mužské hodnoty. Nechci nás ženy litovat. Vůbec ne. Mužský patriarchální systém se totiž roztočil tak rychle, že pohltil i samotné muže. Muži si na sebe uvázali oprátku ze všech požadavků, nároků, kritérií, hodnot, jakáže to má být bytost, aby si zasloužila název muž.
A jak říkal pán v restauraci bývalé 4. cenové skupiny: „Dřív jsem se nemusel ani tak často mýt a holit, ale stará furt nadává. Dřív by ženská byla ráda, že je ten její vůbec doma, ale teď jim nějak narostl hřebínek. Doma měly zůstat, starat se o barák a děcka! Ne, ne, to dřív nebývalo a měli jsme se dobře. No nic, chlapi, jdu domů, přijede pro mě stará autem, aspoň se nepotáhnu pěšky. Ještě že má ty papíry na auto.“
O to jde: ať ani muž, ani žena nejsou jen pouhými exoty a krásnými chybami přírody!
Sluneční Úvodník
Antoine de Saint-Exupéry vložil do úst lišce z Malého prince větu: „…správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Ale co je to? To srdce.
V pradávných časech bylo považováno za sídlo lidské duše. Staří Egypťané věřili, že srdce představuje ústřední tělesný orgán, že je to dokonce jediný orgán v lidském těle, který žije vlastním životem, neboť „mluví“ pulzem cév v každé končetině. Měli ke všemu za to, že srdce je – jaksi navíc – i sídlem rozumu, myšlení a svědomí. Poznat srdce znamenalo totéž jako uhodnout myšlenky. Egypťané se zkrátka neřídili svědomím, ale hlasem svého srdce. V jedné staroegyptské knize moudrosti se praví: „Řiď se hlasem svého srdce, dokud žiješ, a nečiň více, než ti říká.“ Srdce, svědek morálního pozemského života před bohy podsvětí, bylo proto pochováno ve zvláštní nádobě.
Aztékové zacházeli se srdcem brutálněji. Bylo hlavní součástí jejich kultu lidských obětí: „obětní beránek“ byl zakloněn dozadu nad obětní kámen, pod dolním okrajem žeber mu provedli hluboký řez, pulzující srdce vytrhli z umírajícího těla a obětovali ho bohu Slunce.
Pro Aristotela bylo srdce základním orgánem lidského těla a také sídlem duše. Jeho představě, že krev z teplého, horoucího srdce je nutno ochlazovat studeným mozkomíšním mokem, se dnes můžeme smát, i když v symbolické rovině vyjadřuje hlubokou pravdu. Někdy člověk potřebuje zchlazovat horoucí vášeň srdce chladnou racionalitou mozku.
Stará čínská medicína popisuje srdce takto: ono (to srdce) je představeným všech úředníků, uplatňuje svou moudrost a poznání. Je považováno za sídlo ducha šen – tj. psychiky, vědomí, intelektu. Spojení srdce a mozku vyplývá z toho, že srdce je sídlem ducha šen a mozek sídlem prvopočátečního ducha, jenž je jeho kosmickým původcem. Spojení energií čchi těchto dvou orgánů je součástí procesu tvorby myšlení. Staří Číňané se domnívali, že při myšlení čchi srdce proniká nahoru k fontanele. Když je čchi v plnosti, myšlenky se tvoří snadno. Přílišné myšlení ovšem může způsobit, že oheň srdce ozařuje mozek, což přináší závratě, rozmazané vidění, hučení v uších…
Dost! Připadám si jako paní učitelka, která čte dětem z moudrých knih.
Já osobně jdu na to po selsku. Pro mě je srdce užitečný sval a – a to především – symbol lásky.
Usmívejte se, buďte na sebe hodní, odpouštějte si velké i malicherné viny, obejměte svět, dívejte se alespoň chvilenku na ty, co vás míjejí, ne strohým odhadem mozku, ale neviditelným odhadem srdce.
Proč? Protože přichází máj, lásky čas, a já – nevím jak vy, mluvím jen za sebe – už mám těch racionálních, propočítaných kalkulací plné zuby!
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Je to přesně jeden rok, co se v našem časopise poprvé objevila příloha Krásná slečna. Když jsem si nedávno znovu pročítala Vaše dopisy a přemýšlela, jakým směrem se vydat v příštím ročníku (za všechny reakce moc děkuji!), potěšilo mě, kolika z Vás udělala Slečna radost. Některé z Vás mě žádaly o rozhovor s tou či onou slečnou nebo například
o větší rubriku týkající se módy. Nutno ovšem říct, že se vyskytlo i pár negativních reakcí. K mému údivu se všechny týkaly stejné věci: vadily Vám články o týrání zvířat, přesněji řečeno fotografie, které články doprovázely. Jedna paní mi dokonce v dopise napsala, že jsem lehkomyslná a bezohledná vůči čtenářům, kteří procházejí těžkým životním obdobím, jako například ona – právě se rozváděla s manželem – a fotografie býčích zápasů nebo tuleňů zabitých pro kožešinu by mohly být právě oním posledním popostrčením ke skoku z okna… Nejprve mě dost vyděsila představa takové zodpovědnosti, ale pak mi došlo, že každému se zavděčit nelze (a té paní se ještě jednou omlouvám – bohužel taková je realita). Novinkou je strana navíc přidaná k rubrice Co se nosí a pravidelný sloupek Feminismus není sprosté slovo, ze kterého mám obzvlášť radost. V Česku se totiž ještě stále všeobecně věří, že feministky jsou tlusté, ošklivé lesbičky, které nenávidí muže a na svých shromážděních na protest pálí podprsenky, jelikož věří, že je zotročují. Reakce na ženy, které se k feminismu hlásí, se tak většinou dělí buď na soucit („chudinka, žádný chlap jí nechce“), nebo odfrknutí plné pohrdání („zamindrákovaná mužatka“). V neposlední řadě jsme časopis „oblékly do nového kabátu“ a já teď budu netrpělivě čekat, co na něj říkáte. Proto mi prosím pište dál, ať už to, o čem byste si chtěly přečíst, nebo jen jak se vám líbí či nelíbí náš nový vzhled. A všem, kteří nás čtou, slibuji, že aniž by se Slečna vzdala důležitých témat o právech zvířat a ekologie, bude i dost kabelek
a milého čtení!
PS: A protože vždy začínáme od Berana, Krásná paní i slečna Vám děkují za projevenou přízeň a loajalitu v předešlých ročnících. Vynasnažíme se, abychom si Vaši náklonnost udržely
i v budoucnu.
Modlitba krásné
Krásná paní je ochrnutá dívka, která maluje se štětcem v zubech slunečnici • Krásná paní je babička, která umí vyprávět vnoučatům o svých dávných milencích • Krásná paní je žena, která vyléčí svého muže ze smutku láskou • Krásná paní je řidička tramvaje, která si zpívá • Krásná paní má pět psů, když najde šestého, kterého nikdo nechce • Pak má Krásná paní šest psů • Krásná paní je učitelka, která učí děti český jazyk milovat, ne znát • Krásná paní ví, že slovo dělá muže, a proto se politikům vyhýbá jak čert kříži • Protože Krásná paní ví, že jedna pravda nezvítězí, když jedna pravda není • Krásná paní má ráda krásné věci, ale nesměje se sousedovic trpaslíkům • Krásná paní má všech pět pohromadě • Umí se smát • Umí plakat • Nepohrdá slabšími • Lituje silnější • Nepoutá k sobě své děti jako rukojmí • Umí pohrdat s noblesou • Umí odpouštět bez gest • Krásná paní ví, co chce, a když to neví, tak to ví Krásná paní nežárlí na Krásnou slečnu • Krásná paní nežárlí na krásnou slečnu, byť by to byla i její dcera • Krásná paní nežárlí na krásné slečny, protože ví, jak obtížné je být mladým • Krásná paní umí mlčet, když nemá co říct • Krásná paní zná své kořeny i jejich cenu • Krásná paní je hvězda na obloze • Krásná paní je časopis, který jste právě otevřeli.
