Astronomie a podvody s měsíčními pozemky

Chcete vlastnit svůj pozemek na Měsíci? Máte v plánu pěstovat okurky v Moři klidu? Toužíte po vlastním měsíčním kráteru? Zdají se vám snad tyto nabídky směšné nebo nesmyslné? Pokud ano, možná vás udiví, že na světě existuje hned několik společností, které vám takováto nevšední přání údajně splní. Je však obchodování s „kosmickými realitami“ v dnešní době vůbec možné a o jaké společnosti se vlastně jedná? Na to se vám pokusím odpovědět v několika následujících řádcích.

Foto: archivAstronomie a podvody s měsíčními pozemky

Podle mezinárodní smlouvy z roku 1967 o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles si „měsíční povrch nemohou jednotlivé státy přivlastnit prohlášením suverenity, užíváním, okupací nebo jakýmkoli jiným způsobem“. Přesto se s měsíčními „pozemky“ čile obchoduje. Světovým lídrem v prodeji „kosmických realit“ je americká společnost Lunar Embassy (Lunární velvyslanectví), v jejímž čele stojí její zakladatel Dennis Hope, který si zmíněnou Smlouvu o využívání kosmického prostoru vyložil po svém. Podle něj smlouva hovoří pouze o tom, že měsíční povrch nemohou vlastnit státy, což Hopea vedlo k názoru, že jej mohou vlastnit jednotlivci. Hope tak vychází ze zásady tzv. legální licence – co není jedinci zakázáno, to je dovoleno. Roku 1980 si proto Hope u US Office of Claim Registries (americká obdoba našeho katastrálního úřadu) podal žádost o nárok na celý povrch Měsíce. Jeho žádosti bylo ze zcela nepochopitelných důvodů vyhověno a Hope se prohlásil za jediného vlastníka celého měsíčního povrchu, který záhy začal směle rozprodávat.

I když je podle právníků prodej pozemků na Měsíci holým nesmyslem, prodala společnost Lunar Embassy od roku 1981 měsíční pozemky již více než 3,5 milionu zákazníků. Podle Dennise Hopea je mezi spokojnými majiteli měsíčních parcel i mnoho celebrit včetně rodiny amerického exprezidenta Ronalda Reagana a Jimmyho Cartera. Ještě do roku 2001 jste u této „kosmické realitní kanceláře“ mohli získat parcelu na měsíčním povrchu o rozloze 7000 hektarů za zhruba 30 amerických dolarů. Zájem o měsíční pozemky ovšem rostl (zvláště k tomu přispěl rozvoj obchodu prostřednictvím internetu), a tak společnost zvedla ceny. Dnes proto za stejnou cenu získáte jen asi půlhektarový pozemek. Lunar Embassy přitom zdaleka není jedinou společností tohoto druhu. Universal Lunarian Society, která údajně zamýšlí vybudovat na Měsíci město s názvem Lunaria, například prodává pozemky v kráteru Copernicus po 120 dolarech za hektar. Podobně se kšeftuje i s pozemky na jiných tělesech sluneční soustavy. Zmíněná Lunar Embassy například v současné době prodává pozemky nejen na Měsíci, ale i na Marsu, Venuši a Jupiterově měsíci Ió. Gregory W. Nemitz z Nevady se pro změnu prohlásil za majitele planetky Eros a založil si společnost Orbital Development. Když potom na této planetce přistála v roce 2001 kosmická sonda NEAR, obdržela dokonce NASA od Nemitzovy společnosti účet na 20 amerických dolarů za parkování sondy.

Celý tento dobře prosperující prodej „kosmických realit“ je samozřejmě holým nesmyslem. Jednak existuje už zmíněná mezinárodní smlouva z roku 1967 a také Dohoda o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech z roku 1979. Ta ve svém článku 11 odstavec 3 jasně zpřesňuje zákaz přivlastnění si kosmických prostor i fyzickou nebo právnickou osobou. Vstoupila v platnost roku 1984, ale bohužel zavazuje jen devět států, které se navíc letů do vesmíru zatím neúčastní. Počínání obdobných společností je však nesmyslné ještě z mnoha dalších příčin. Především existuje zásada, že nikdo nemůže na druhého převést víc práv, nežli sám vlastní. Hope se však při svém prodeji odvolává na zákon Homestead Act, který umožňoval dospělému jedinci zapsat si maximálně 160 akrů půdy za účelem obhospodařování. Podmínkou tohoto vlastnictví však bylo žít na přiděleném pozemku po dobu alespoň pěti let. Ani jedno Hope pochopitelně nesplnil. I kdyby však Hope měl podle zmíněného zákona nárok na svůj měsíční pozemek, jde přece o vnitřní americký předpis použitelný výhradně na americké území. Spojené státy navíc daly mnohokrát oficiálně najevo, že měsíční území nenárokují a nehodlají ani uplatňovat právo prvotní okupace.

Nutno dodat, že obchodníkům s kosmickými realitami se v mnohých zemích zdaleka nedaří tak dobře jako ve Spojených státech, v Kanadě nebo ve Švédsku, kde pobočky těchto pochybných podnikatelů sídlí. V roce 1969 byl v Brazílii dokonce jeden podnikatel za prodej měsíčních pozemků poslán do vězení. Nepříliš vesele dopadla i trojice vykutálených jemenských obchodníků, kteří se na základě rodinné tradice považovali za vlastníky planety Mars. Po přistání americké sondy Mars Pathfinder dokonce vyvolali soudní proces a požadovali zastavení všech operací sondy. Podle nich je totiž NASA, jako vlastníky pozemku, neinformovala předem a nepožádala je o povolení k přistání sondy. Jemenští podnikatelé soudní spor samozřejmě prohráli. Přesto už o rok později dál vesele prodávali pozemky na Marsu po dvou dolarech za čtvereční metr. Jeden z nejčerstvějších případů neúspěchu prodejců kosmických realit pochází z listopadu 2005, kdy čínské úřady zastavily činnost čínské pobočky Lunar Embassy se zcela logickým odůvodněním, že v této zemi neexistují žádné právní normy, které by prodej pozemků na Měsíci umožňovaly a regulovaly. Z toho určitě Hope radost nemá, neboť obchody v Číně se rozjížděly velmi slibně: Během necelých tří dnů existence pobočky bylo celkem 34 čínským klientům rozprodáno 49 akrů měsíční půdy.

Co bychom si tedy o prodeji kosmických realit měli myslet? Jedná se o podvod, využití mezery v zákonech, nebo o dobře vyvedenou recesi? Od většiny společností sice dostanete ke své parcele „certifikát o pravosti“, kopii o zaplacení, měsíční mapu se svou vyznačenou parcelou a třicetidenní záruku s možností vrácení peněz (to snad pro případ, že během té doby na vaši parcelu dopadne meteorit), ale ve skutečnosti jsou to jen bezcenné papíry. Pokud by si totiž někdo v budoucnu přece jen nárokoval práva na měsíční pozemky, neuspěl by. Majitelé kosmických nemovitostí totiž nemohou podávat soukromé žaloby, nemohou vznášet požadavky k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, protože by je musel zastupovat stát. I v tomto případě bychom se tedy měli smát především nakupujícím, neboť ti za své peníze získají jen pár hezkých papírů, kdežto prodejci na lidské hlouposti vydělávají statisíce dolarů.