Domov
Co to vlastně je domov? Pod tím kouzelným slovíčkem si každý z nás představuje něco jiného a asi to tak je správně. Na nás lidech je totiž snad nejkrásnější, že jsme každý úplně jiný, jedinečný. Je to jako s otisky prstů, taky nenajdete dvoje stejné.
Foto: Zdeněk RerychKamila Moučková
Každý z nás více nebo méně miluje svou vlast, svůj domov, ale v každém z nás je tento cit jinak zakódovaný. Já si například neumím vůbec představit, že bych žila někde jinde než v Čechách. To je pro mne jednoznačně můj domov. Jsou ale lidé, kteří neustále pendlují sem a tam, už je jedno proč. Zvláštní je, že se z bytu do bytu, z města do města, z jedné země do jiné stěhují bez problémů. A bydlí v bytě nebo v domě, který zařídil někdo úplně jiný. Pro mě je to nepředstavitelné. Necítila bych se doma mezi nábytkem, který koupil někdo jiný, jejž rozestavěl člověk, který o mně nic neví. Pocit domova mám svázaný se svým bytem. Jsem obklopená věcmi, které mám ráda, které jsem si sama přizpůsobila k obrazu svému, byť by to byla třeba jen kytka v krásné váze. Nedovedu si představit, že by mi na stěně visely obrazy, které mi nic neříkají. To není vztah k majetku, to je vztah k věcem, jež mám ráda, a to je pro mne také domov. Z domova bych neodešla, snad jedině kdyby mi šlo o život. Možná také proto jsem nikdy nepřemýšlela o odchodu do emigrace. Pan Voskovec jednou někde napsal, že domov je tam, kde si člověk pověsí klobouk, nebo tam, kde se oběsí. Toho pána si nesmírně vážím, ale mám pocit, že tohle byl jen zoufalý výkřik emigranta. Musel od sebe domov úplně odstřihnout, aby to všechno vůbec přežil. A když už odskakuju: znáte jeho výklad Sisyfa? Najděte si ho. To je moje bible. Neznám jiného takového člověka, který, ač dlouholetý emigrant, měl tak nádhernou češtinu jako on. S každým slovem se doslova mazlil, vybíral z obrovské slovní zásoby našeho krásného jazyka, a to už vůbec nemluvím o obsahu těchto slov. Ale vraťme se k domovu. Každý z nás si pod pojmem domov představuje něco jiného, to už jsem řekla, myslím však, že většina z nás vyznává domov podobně jako já: v Česku.
Sluneční Úvodník
Už jednou jsem, myslím, meditovala s nevolí nad těmi, co se noří do „tajemných“ duší cizích lidí – a neznají ani vlastní kořeny, ani to, čím se živila jejich prababička, a už jednou jsem, určitě, meditovala s nelibostí nad těmi Čechy a Moravany, kteří znají nazpaměť všechna zákoutí pařížské Latinské čtvrti – a nebyli dosud v Olomouci. Poznat Olomouc znamená vytáhnout paty z domu ne na letiště via Kanáry, ale na autobus, na vlak, do garáže pro auto, pro kolo – ti z Prostějova mohou jít pěšky.
Cestování by nemělo být dobrodružstvím peněženky, ale dobrodružstvím srdce.
Kde jinde chcete poznat svého partnera až na dřeň než v krizové situaci, stranou bezpečí domova. A že takových situací je! Jen si to představte:
Váš partner tváří v tvář zmiji v šumícím lese, Váš žíznící partner ve venkovské hospodě, kde právě došlo teplé pivo, Váš partner za volantem fabie tváří v tvář opilému rolníkovi za volantem zetoru, Váš partner na nudistické pláži, Váš partner ve dvacetikilometrové koloně automobilů, Váš hubnoucí partner, kterému v restauraci přinesli ke guláši místo rýže – kterou si objednal – knedlíky, Váš partner, který Vás doprovází po bezcílné procházce obchodním domem, kdy nevíte, co hledáte, dokud to nenajdete, Váš partner ve Vašem rodném městě tváří v tvář Vašemu prvnímu milenci, o kterém jste mu zbytečně povídala jista si tím, že přestal existovat nejen ve Vašem srdci, ale doopravdy…
Když tohle všechno přežije Váš partner s noblesou a úsměvem, máte jistotu, že jste nepromarnila čas jeho převýchovou. Na to ovšem můžete přijít pouze na cestách a pouze tehdy, když vytáhnete paty z bezpečí svého obývacího pokoje, kde nešumí les, ale televize.
Lidé se zkrátka na dovolené poznají jinak než v práci. Proto je samozřejmostí, že pracovní týmy u většiny zavedených firem v zahraničí (nevím, zda i u nás) tráví společně jeden večer v týdnu – a to pátek – mimo kancelář, nejlépe v hospodě, a tam – samozřejmě neformálně – zhodnotí dobré i zlé, co je ten týden potkalo – někteří jezdí i na společnou dovolenou, což mi připadá z řady důvodů poněkud riskantní, nicméně cíl je v obou případech jeden: lépe se poznat, a proto lépe spolupracovat, těšit se do práce, protože tam uvidím ty, které znám.
Namítnete-li, že takové nápady jsou za trest, protože si od svého protivného kolegy neodpočinete ani při dovolené na zotavenou, máte jistě recht. Je to Váš recht a máte na něj právo.
Já mám zase právo prosit Vás o to, abyste ve vlastním zájmu alespoň jednou denně vytáhly paty alespoň na zahradu nebo na večerní – dlouhou – procházku s partnerem (-kou) nebo se psem.
Vím, proč to říkám. Jsem si naprosto jistá tím, že se z Vás stanou vnímavější čtenářky mého Slunečního měsíčníku, mé Krásné paní.
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Je tu zas to roční období, kdy se všichni žení, vdávají a plodí nebo rodí děti. Lehce znepokojující je, že těch lidí v mém okolí rok od roku přibývá. Jedna z mých nejlepších kamarádek čeká miminko a bude se vdávat a za poslední dva měsíce jsem z poštovní schránky v jednom kuse vyndávala jedno svatební oznámení za druhým. Nedávno jsme také plánovali sraz po deseti letech od ukončení základní školy a organizátorka nám všem poslala dotazník k vyplnění nejnovějších informací. Pravda, pořád ještě převládá většina těch, kteří kolonku STAV vyplnili jako svobodná/-ý, ale přicházející informace o tom, kdo má dvouletého syna a kdo bude v srpnu rodit, mě trochu vystrašily a alespoň jsem do kolonky POTOMCI zapsala děti 0, kočky 2. Dokonce i můj tatínek, který celé roky vyhrožoval, že bude dědeček Herodes, mi nedávno oznámil, že už zase tolik času na ty jeho vnoučata nemám. I když tento chvilkový výpadek z charakteru přičítám jeho novým lékům na nervy, moc mě to nepotěšilo. Když jsem jedné své vdané kamarádce sdělovala, že jsem po šesti letech zase nezadaná, s očima plnýma lítosti mě utěšila slovy: „Neboj, určitě se taky jednou vdáš, vždyť máš pořád ještě čas!“ Dobře, asi už mi taky trochu žloutne rodný list a, jak nedávno poznamenal můj známý, mám už blíž ke třicítce než ke dvacítce (jako bych teď úplně slyšela ironický smích těch z vás, kterým už přes třicet je…). A aniž bych chtěla znít jako nějaká sufražetka, zase mě napadá, jak je to nefér, že otázku času ani tlak společnosti chlapi řešit nemusí. Proč jsou svobodní muži označováni jako „světáci“, „těžko polapitelní“, „nezkrotní“ a my se musíme spokojit s výrazy jako „stará panna“ a „zůstala na ocet“? A na rozdíl od mužů, kteří jsou spíše hrdinové, že tak dlouho unikají chomoutu, ženy neprovdané do určitého věku spíš vzbuzují lítost a soucit? (Asi není tak těžké odhadnout, že mým nejoblíbenějším seriálem je Sex ve městě, že?) Jsem nenapravitelná romantička a u každého filmu o lásce až za hrob sahám po krabici s kapesníky, proto to není ani tolik manželství jako děti, co mi nahání husí kůži. Nerada sedím v restauracích, kde děti jsou, a zastávám názor, že pokud je nějaké mimino na palubě letadla, měli by ostatní cestující obdržet slevu nebo alespoň špunty do uší. Nechápejte mě špatně, jsou docela roztomilá se svými titěrnými oušky a miniaturními nehtíky, ale pouze do chvíle, než otevřou pusu. V ten moment mi začne cukat obočí a vracím je zpátky majitelce. A tak si říkám, je mateřský instinkt vrozený, nebo to zkrátka trvá každému jinak, než uslyší tikot biologických hodin? Rozhodně v to doufám, protože bych děti jednou určitě mít chtěla. Zatím jsem si ale z druhé ložnice ve svém „staropanenském bytě“ (k nelibosti některých mých „tikajících“ kamarádek) udělala šatnu – pokojíček pro boty a kabely.
