Iva Hüttnerová: Bižuterie
V knížce Tajemník lásky z roku 1866 se píše: Jest už v povaze ženy chtíti se líbiti mužům. Můžeme snad tuto snahu zváti zavrženíhodnou? Zajisté nikoliv. Avšak přehnané zdobení zastiňuje krásu ženy, leč šerednost činí mnohem nápadnější.
Foto: Iva Hüttnerová
Snad každá z nás má někde ukrytou krabičku či šuplík plný blýskavých pokladů. Korálky, perličky, brože, náramky či náušničky, které jsou součástí módy odnepaměti a byly vždycky mnohem dostupnější než šperky z drahých kovů se vzácnými kameny. A často měl prstýnek z kočičího zlata pro svou majitelku mnohem větší cenu než ten drahý s briliantem a zaleskly se jí oči, když si vzpomněla, kdo jí ho tenkrát na pouti koupil…
Historie bižuterie je stará jako lidstvo samo, už Keltové uměli dělat korálky a různé skleněné ozdoby. U nás se poprvé začala vyrábět skleněná bižuterie na začátku osmnáctého století v severních Čechách. Brzy se stala známou po celém světě díky své výjimečné kráse a kvalitě. Až budete mít cestu do Jablonce nad Nisou, určitě se zastavte v Muzeu skla a bižuterie. Mají tam úžasnou sbírku šperků, vzorkovnice korálků od časů secese až po současnost, černou „smuteční“ bižuterii, perle (nikoliv perly!) foukané z dutých skleněných tyčinek, perle mačkané i vinuté i droboučký rokajl. Až se tají dech nad pohádkovou krásou a šikovností sklářů a korálkářů z Jizerských hor a Krkonoš.
Ženská touha zdobit se kráčí dějinami, ale i pánové chtěli doladit své oblečení – třeba krásně zdobenými manžetovými knoflíčky či sponou do kravaty.
Bižuterie
Foto: Petr Mändl
I já mám svou škatulku plnou ozdob z nejrůznějších období a materiálů. Něco jsem zdědila po babičkách, něco mám od mámy, spoustu jsem si koupila během života. Mám i pár moc pěkných kousků z doby secese, art deca i štrassové brože z třicátých let minulého století, které si občas připnu na sako. Nejsem právě zdobivý typ, bižuterii raději sbírám, než nosím, ale takové perličky kolem krku nikdy nezklamou a z každého oblečení udělají slavnostní.
Bižuterie je ve světě módy stálicí, mění se jen tvary, barvy, materiály či velikost. Například letos se prý vrací móda osmdesátých let minulého století, a tak půjdu prohrábnout své poklady, jestli tam neobjevím obří plastové náramky či houpací náušnice, které jsem tehdy docela ráda nosila. Já už zůstanu u svých perliček, ale dcera by s nimi mohla udělat parádu.
Sluneční Úvodník
Při včerejší procházce se psem jsem poprvé ucítila onu známou vůni podzimu, kterou mám tak ráda. Napadlo mě, jak jsou vůně pro nás a naše životní volby důležité. Vůně rozhodují dokonce i o tom, do koho se zamilujeme a kdo nám bude naopak nesympatický. S vůněmi máme spjaté i ty nejvzácnější vzpomínky. Co ale je ta tajemná vůně?
Podle vědeckého vysvětlení je to čichový vjem, určitá informace o chemickém složení plynné látky. Vůní obvykle rozumíme příjemný čichový vjem, zatímco vjem nepříjemný označujeme jako zápach. Oba vjemy mají tu vlastnost, že obcházejí veškerou racionalitu a ovlivňují vyšší funkce našeho mozku způsobem, jakým to umí už jen hudba. Vůně
i zápachy nás spojují s našimi nejstaršími předky. Já (můj neandertálský předek na tom byl stejně) si vůně pamatuji od nejútlejšího dětství, přesněji vůně nejútlejšího dětství si pamatuji dosud, ať chci nebo ne. Vůně čerstvě povlečeného prostěradla, vůně školních sešitů, vůně dřevěného pravítka, vůně křídy smazané z tabule, vůně nové knihy, vůně zimních jablek, studená vůně ložnice u mé babičky – voněla po heřmánku a cukroví, které babička dávala na skříň, abychom na ně nedosáhli –, vůně konvalinek z flakonu na třídílném zrcadle, vůně dřeva a sušených bylinek v kůlně za domem, vůně dědečkova doutníku… Dobře se vstává do vůně kávy a pečiva… Podle vůně poznám své nejbližší i poslepu.
Každé roční období přináší jinou vůni, vůni, která jasně
a rozpoznatelně ohlašuje konec toho předchozího: ještě může ležet na polích sníh, ale já podle vůně větru poznám, že zima už nemá sílu, že přijde jaro. Ještě nás může hřát ostré slunce babího léta, ale já podle vůně větru poznám, že podzim je už vedle v ulici… Proto je pro mě vůně jakýmsi nositelem lásky. A co cítím právě teď?
Vůni spadaného listí a chryzantém, vůni kaštanů a hub, vůni dušičkových svíček…, zkrátka vůni času, kdy se rodí Štíři, času, kdy jsem se narodila i já.
Opatrujte se!!!
Sluneční Úvodník
Podzim je prý jedno z ročních období, kdy na člověka padá deprese. Je pravda, že poslední dobou mám spotřebu 150 g čokolády na den, nějak se musím do všeho nutit a všechno mi dlouho trvá. Místo práce čučím dlouhé minuty doblba a nejsem schopna si doma uklidit ani se objednat ke kadeřníkovi. Znamená to, že mám podzimní depku, nebo se jen víc projevuje moje vrozená lenost? Na nedávné večeři si mi kamarádka postěžovala, že by potřebovala každý den natáhnout alespoň o tři hodiny. Kdo by nepotřeboval, pomyslela jsem si? Jenže ona mluvila dál. Každý den v šest ráno na ni čeká soukromý trenér v posilovně, po hodině a půl mučení jede zpátky domů připravit snídani snoubenci a umýt si vlasy. V devět hodin už je v práci s čerstvě nalakovanými nehty, o pauze na oběd si na internetu hledá nové zajímavé recepty, podle nichž pravidelně vaří pro takových deset lidí, které si pravidelně zve do naklizeného bytu na opulentní večeře. Až má padla, zajde nakoupit a jede domů uvařit večeři. Po ní mívá buď dvouhodinovku angličtiny, nebo lekci tenisu, a než jde spát, dá prádlo do pračky, vytře celý byt a vyřídí si e-maily. Jen vyslechnout tohle všechno mě nesmírně unavilo a schovávajíc svoje ruce s oprýskaným lakem na nehty pod stůl jsem se zastyděla. Moje dokonalá kamarádka měla jako vždy vyfoukané vlasy, perfektně udělaný make-up, bílé kalhoty bez jediné skvrnky a k večeři pojedla tři zrnka rýže a hlavičku brokolice. Já jsem neměla umyté vlasy a dala si smažený sýr. Všechno dělám na poslední chvíli, věčně něco hledám a můj aktivní život plný sebevzdělávání, koníčků a sportu je většinou pouze teoretický. Moje novoroční předsevzetí každý rok obsahuje klasické lži typu: „začnu chodit pravidelně cvičit“ a „budu mýt nádobí hned po jídle, a ne až když už není z čeho jíst“. Většinou se tak cítím provinile, protože nejsem jednou z těch dokonale upravených a všechno zvládajících slečen, jakou je moje kamarádka. Z čehož na mě začne padat deprese a přepadat mě chuť na čokoládu. Včera jsem náhodou objevila starý komiks kocoura Garfielda, líného milovníka jídla, ve kterém provolává: „Tlouštíci všech zemí, spojme se, buďme hrdí na svou tloušťku a lenost a litujme ty chudáky, kteří nepoznali nekonečné blaho vyhřáté postele po dobrém jídle!“ A tak dobře, řekla jsem si, přiznávám. Jsem líná, nikdy nebudu dokonalá pět minut po probuzení a bílé kalhoty já nosit nemůžu, jelikož si je hned zašpiním. A víte co? Trochu se mi ulevilo, schovala jsem čokoládu zpátky do kuchyně a šla si zahrát golf.
Modlitba krásné
Krásná paní je ochrnutá dívka, která maluje se štětcem v zubech slunečnici • Krásná paní je babička, která umí vyprávět vnoučatům o svých dávných milencích • Krásná paní je žena, která vyléčí svého muže ze smutku láskou • Krásná paní je řidička tramvaje, která si zpívá • Krásná paní má pět psů, když najde šestého, kterého nikdo nechce • Pak má Krásná paní šest psů • Krásná paní je učitelka, která učí děti český jazyk milovat, ne znát • Krásná paní ví, že slovo dělá muže, a proto se politikům vyhýbá jak čert kříži • Protože Krásná paní ví, že jedna pravda nezvítězí, když jedna pravda není • Krásná paní má ráda krásné věci, ale nesměje se sousedovic trpaslíkům • Krásná paní má všech pět pohromadě • Umí se smát • Umí plakat • Nepohrdá slabšími • Lituje silnější • Nepoutá k sobě své děti jako rukojmí • Umí pohrdat s noblesou • Umí odpouštět bez gest • Krásná paní ví, co chce, a když to neví, tak to ví • Krásná paní nežárlí na Krásnou slečnu • Krásná paní nežárlí na krásnou slečnu, byť by to byla i její dcera • Krásná paní nežárlí na krásné slečny, protože ví, jak obtížné je být mladým • Krásná paní umí mlčet, když nemá co říct • Krásná paní zná své kořeny i jejich cenu • Krásná paní je hvězda na obloze • Krásná paní je časopis, který jste právě otevřeli.
