Osobní věci Bohumila Hrabala
Mou velkou literární láskou je Bohumil Hrabal a možná i díky němu mám tak ráda staré časy první republiky.
Foto: Iva HüttnerováIva Hüttnerová
Před více než dvaceti lety jsme v malostranském Rubínu nazkoušeli Hrabalovy Postřižiny. Jeho temperamentní maminku Maryšku skvěle hrála Zdena Hadrbolcová, já jsem hrála strýce Pepina a byla to má nejmilejší role. Lezly jsme spolu na komín, postavený ze železných barelů, a dívaly se na krajinu, na městečko Nymburk, na pivovar, kde byl jeho tatínek správcem…
To krasosmutné vzpomínání na dětství a na časy, kdy se všechno zkracovalo – sukně, vlasy i vzdálenosti mezi lidmi – mě tak okouzlilo a poznamenalo, že dodnes umím celé odstavce z knížky i z představení zpaměti. K Hrabalovým textům se ráda vracím i ve svých obrázcích. Když jsem v pořadu Domácí štěstí v České televizi točila díl o Bohumilu Hrabalovi, setkala jsem se i s jeho švagrovou paní Dagmarou, která mi věnovala do mé sbírky Bohumilovy dětské botičky a kabinetní portrét jeho matky Marie, která byla opravdu velmi krásná. A obří klobouk na její hlavě byl uměleckým dílem. Dostala jsem i modrou vyšívanou zástěrku a glazé rukavičky paní Hrabalové.
Ten dojemný stařeček na fotografii, kterého vede za ruku švihácký Bohumil Hrabal, je skutečný strýc Pepin, pábitel, obdivovatel života a krasavic. Ten Pepin, který tak radostně a hlasitě vyprávěl tragikomické historky z časů, kdy svět byl přívětivější a poetičtější, než je ten náš. Alespoň s odstupem let to tak vypadá…
Sluneční Úvodník
Už jednou jsem, myslím, meditovala s nevolí nad těmi, co se noří do „tajemných“ duší cizích lidí – a neznají ani vlastní kořeny, ani to, čím se živila jejich prababička, a už jednou jsem, určitě, meditovala s nelibostí nad těmi Čechy a Moravany, kteří znají nazpaměť všechna zákoutí pařížské Latinské čtvrti – a nebyli dosud v Olomouci. Poznat Olomouc znamená vytáhnout paty z domu ne na letiště via Kanáry, ale na autobus, na vlak, do garáže pro auto, pro kolo – ti z Prostějova mohou jít pěšky.
Cestování by nemělo být dobrodružstvím peněženky, ale dobrodružstvím srdce.
Kde jinde chcete poznat svého partnera až na dřeň než v krizové situaci, stranou bezpečí domova. A že takových situací je! Jen si to představte:
Váš partner tváří v tvář zmiji v šumícím lese, Váš žíznící partner ve venkovské hospodě, kde právě došlo teplé pivo, Váš partner za volantem fabie tváří v tvář opilému rolníkovi za volantem zetoru, Váš partner na nudistické pláži, Váš partner ve dvacetikilometrové koloně automobilů, Váš hubnoucí partner, kterému v restauraci přinesli ke guláši místo rýže – kterou si objednal – knedlíky, Váš partner, který Vás doprovází po bezcílné procházce obchodním domem, kdy nevíte, co hledáte, dokud to nenajdete, Váš partner ve Vašem rodném městě tváří v tvář Vašemu prvnímu milenci, o kterém jste mu zbytečně povídala jista si tím, že přestal existovat nejen ve Vašem srdci, ale doopravdy…
Když tohle všechno přežije Váš partner s noblesou a úsměvem, máte jistotu, že jste nepromarnila čas jeho převýchovou. Na to ovšem můžete přijít pouze na cestách a pouze tehdy, když vytáhnete paty z bezpečí svého obývacího pokoje, kde nešumí les, ale televize.
Lidé se zkrátka na dovolené poznají jinak než v práci. Proto je samozřejmostí, že pracovní týmy u většiny zavedených firem v zahraničí (nevím, zda i u nás) tráví společně jeden večer v týdnu – a to pátek – mimo kancelář, nejlépe v hospodě, a tam – samozřejmě neformálně – zhodnotí dobré i zlé, co je ten týden potkalo – někteří jezdí i na společnou dovolenou, což mi připadá z řady důvodů poněkud riskantní, nicméně cíl je v obou případech jeden: lépe se poznat, a proto lépe spolupracovat, těšit se do práce, protože tam uvidím ty, které znám.
Namítnete-li, že takové nápady jsou za trest, protože si od svého protivného kolegy neodpočinete ani při dovolené na zotavenou, máte jistě recht. Je to Váš recht a máte na něj právo.
Já mám zase právo prosit Vás o to, abyste ve vlastním zájmu alespoň jednou denně vytáhly paty alespoň na zahradu nebo na večerní – dlouhou – procházku s partnerem (-kou) nebo se psem.
Vím, proč to říkám. Jsem si naprosto jistá tím, že se z Vás stanou vnímavější čtenářky mého Slunečního měsíčníku, mé Krásné paní.
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Je tu zas to roční období, kdy se všichni žení, vdávají a plodí nebo rodí děti. Lehce znepokojující je, že těch lidí v mém okolí rok od roku přibývá. Jedna z mých nejlepších kamarádek čeká miminko a bude se vdávat a za poslední dva měsíce jsem z poštovní schránky v jednom kuse vyndávala jedno svatební oznámení za druhým. Nedávno jsme také plánovali sraz po deseti letech od ukončení základní školy a organizátorka nám všem poslala dotazník k vyplnění nejnovějších informací. Pravda, pořád ještě převládá většina těch, kteří kolonku STAV vyplnili jako svobodná/-ý, ale přicházející informace o tom, kdo má dvouletého syna a kdo bude v srpnu rodit, mě trochu vystrašily a alespoň jsem do kolonky POTOMCI zapsala děti 0, kočky 2. Dokonce i můj tatínek, který celé roky vyhrožoval, že bude dědeček Herodes, mi nedávno oznámil, že už zase tolik času na ty jeho vnoučata nemám. I když tento chvilkový výpadek z charakteru přičítám jeho novým lékům na nervy, moc mě to nepotěšilo. Když jsem jedné své vdané kamarádce sdělovala, že jsem po šesti letech zase nezadaná, s očima plnýma lítosti mě utěšila slovy: „Neboj, určitě se taky jednou vdáš, vždyť máš pořád ještě čas!“ Dobře, asi už mi taky trochu žloutne rodný list a, jak nedávno poznamenal můj známý, mám už blíž ke třicítce než ke dvacítce (jako bych teď úplně slyšela ironický smích těch z vás, kterým už přes třicet je…). A aniž bych chtěla znít jako nějaká sufražetka, zase mě napadá, jak je to nefér, že otázku času ani tlak společnosti chlapi řešit nemusí. Proč jsou svobodní muži označováni jako „světáci“, „těžko polapitelní“, „nezkrotní“ a my se musíme spokojit s výrazy jako „stará panna“ a „zůstala na ocet“? A na rozdíl od mužů, kteří jsou spíše hrdinové, že tak dlouho unikají chomoutu, ženy neprovdané do určitého věku spíš vzbuzují lítost a soucit? (Asi není tak těžké odhadnout, že mým nejoblíbenějším seriálem je Sex ve městě, že?) Jsem nenapravitelná romantička a u každého filmu o lásce až za hrob sahám po krabici s kapesníky, proto to není ani tolik manželství jako děti, co mi nahání husí kůži. Nerada sedím v restauracích, kde děti jsou, a zastávám názor, že pokud je nějaké mimino na palubě letadla, měli by ostatní cestující obdržet slevu nebo alespoň špunty do uší. Nechápejte mě špatně, jsou docela roztomilá se svými titěrnými oušky a miniaturními nehtíky, ale pouze do chvíle, než otevřou pusu. V ten moment mi začne cukat obočí a vracím je zpátky majitelce. A tak si říkám, je mateřský instinkt vrozený, nebo to zkrátka trvá každému jinak, než uslyší tikot biologických hodin? Rozhodně v to doufám, protože bych děti jednou určitě mít chtěla. Zatím jsem si ale z druhé ložnice ve svém „staropanenském bytě“ (k nelibosti některých mých „tikajících“ kamarádek) udělala šatnu – pokojíček pro boty a kabely.
