Deník budoucí nevěsty

Středa 26.12. 2007 Dnes mě Tomáš požádal o ruku!  

 

Jsme na horách v Alpách, téměř přesně jedenáct let potom, co jsme se tu seznámili. Bylo to strašně romantické, zašli jsme si do kavárny na horkou čokoládu, byla poměrně vysoko a tak byl z její terasy nádherný výhled na bílé vrcholky hor a svítilo sluníčko. Tomáš objednal jahodový dortík, ze kterého jsem hned ožďubala všechno ovoce, čímž jsem mu asi trochu překazila plány, ale to jsem to ještě nemohla vědět. Užívala jsem si toho krásného výhledu, a když jsem se pak podívala zpátky na dortík (mnou rozpatlaný), třpytil se na něm krásný prstýnek! Podívala jsem se na Toma, jestli to má být nějaký opožděný dárek k Vánocům, a on se zeptal: „vezmeš si mě?“. Hned jsem odpověděla ano, ale pak se mi nějak podařilo vyhrknout: „ty jseš blbej, že si ze mě děláš srandu?“. Když mě ujistil že ne, začali se mi po tvářích kutálet slzy a byla jsem moc šťastná. Samozřejmě mi problesklo hlavou, že v přeskáčích a pěti svetrech asi nevypadám tak sofistikovaně, jak by si situace žádala, ale co! Prstýnek už měl prý dlouho, jen čekal na správnou chvíli. Když si uvědomím, že se to dnes stalo jen díky tomu, že se náš kamarád Petr přiotrávil zkaženýma chlebíčkama a nemohl s námi jít lyžovat, musím se smát!

Čtvrtek 3.1. 2008

Tak už to vědí všechny moje kamarádky. Vydržela jsem to a těm nejdůležitějším jsem to řekla osobně, což bylo těžké hlavně s rodiči, když jsem telefonovala s maminkou, musela jsem se kousat do rtu, abych jí to neřekla! Chci se hned začít dívat po šatech, ty jsou pro mě nejdůležitější. Tomáše bych si vzala klidně na skládce, ale chci vypadat jako princezna! Vzpomínám si, jak jsem se vždycky kroutila před zrcadlem v máminých šatech a hrála si na to. A teď to bude doopravdy! Pořád se dívám na svoji ruku a na nový prstýnek, všichni říkají, že jsem si ho měla dát na levou ruku, ale nosím ho na pravé.

Pondělí 7.1. 2008

Tak jsem si vzala na poradu dvě kamarádky do půjčovny, kde jsme s mámou objevily dvoje šaty. Oboje mají zvlášť korzet bez ramínek a zvlášť sukni. Jedny jsou trochu netradiční, mají na sobě růžové kvítky, které pak jdou okolo krku jako náhrdelník, ty druhé jsou klasické, ale mají moc zajímavý detail – květinu na sukni, která trochu řasí látku. Holkám se líbily právě tyhle a jak jsem si je zkoušela podruhé, šaty s růžovými kvítky jsem zavrhla. Máma mi navrhovala, ať si je třeba půjčím na odpoledne, ale protože hodlám ve svatebních šatech strávit jen jeden den v životě, asi si chci užít ty, ve kterých si řekneme „ano“.

Sobota 12.1. 2008

Tak jsme dnes vyrazily do další půjčovny. Tomáš si ze mě dělá srandu, jak jsem se do toho vrhla. Odvezl nás tam autem, ale dovnitř jsme ho už nepustili, přece mě nesmí před svatbou vidět! Bylo nás tam hodně, já, maminka a mých pět nejbližších kamarádek, které mi všechny půjdou za družičky. Byl to bezva babinec, žvanily jsme jedna přes druhou, fotily si šaty a pak to šly ještě probrat na oběd. Trochu se mi motá hlava, tu další láhev vína už jsme asi neměly objednávat… Šaty se mi tam líbily hned troje, ale když se mi to rozleželo, je to teď mezi těma z prvního obchodu a jedněma z dneška. Jsou víc bílé než ty první, až skoro zářivě. Jsou v celku se všitým korzetem a na sobě mají našité lehce třpytivé korálky ve tvaru kytek. Musím se rozhodnout rychle, nejdou ani jedny na moc dlouho zamluvit a já nechci riskovat, že mi je nějaká jiná nevěsta na ten den vyfoukne. Ach jo!

Úterý 15.1. 2008

Tak už mám šaty!! Nakonec to jsou ty první, je to paradox, první co jsem si vyzkoušela a jsou to ty pravé. Stanovily jsme s Tomem datum na 1.8. a na ten den jsem si je zamluvila. Teď už jsem klidnější, i když začínám zjišťovat, kolik zařizování je před svatbou potřeba. Budu se vdávat ve Žlutých lázních u Vltavy, a pak tam asi uděláme večer i grilování. Písničku, na kterou půjdu k oltáři už máme s Tomášem dávno vybranou. Je to It´s a wonderfull world, kterou zpíval Louis Armstrong, ale ta Hawaiiská verze. Slyšeli jsme ji s Tomem poprvé na dovolené tam, a od té doby je to naše písnička.

1. 2. 2008

Tak se znovu dívám na fotky, které pořídily moje kamarádky při zkoušení svatebních šatů, abych se pak mohla líp rozhodnout. Šaty už mám zamluvené, takže spíš zkoumám samu sebe v nich… A nějak se mi to nezdá! Nejenom že moje bílé tělo trochu barevně splývá s barvou šatů, ale taky bych se sebou možná mohla trošku něco udělat. Korunu tomu nasadila kolegyně v práci, která mi řekla, že „jsem ale pěkná korba“, což když se přeloží, znamená, že mám ramena jako stěhovák. Když si představím, jak v šatech mávám hostům a celá paže se mi u toho klepe jako sulc… Tak dost, jdu si sbalit tašku do posilovny!

3. 2. 2008

Tak jsem byla cvičit. Dřív jsem chodila na aerobik, ale řekla jsem si, že na zpevnění hlavně zad a rukou bude lepší posilovna. Ach jo. Nejenom že jsem se po pěti minutách málem skácela z běžícího pásu bolestí v podbřišku, ale ani jsem nevěděla, jak se s kterým strojem cvičí. Z těch šedesáti, co tam měli, jsem odhadla akorát tak deset. Když jsem je obešla, řekla jsem si, že to risknu a zkusím nějaký nový. Sedla jsem si na něco, co má procvičovat postranní břišní svaly, ale když jsem odcvičila pravou stranu, nemohla jsem přijít na to, jak se ten zatracený krám obrací. Takže dnes mě šíleně bolí půlka břicha a ta druhá ani ťuk.

17. 2. 2008

Po minulém fiasku s posilovnou se mi nechtělo zase zápasit se stroji a procvičovat svaly jenom na jedné noze a podobně, tak jsem si domluvila cvičení s trenérkou. Nebylo to sice nejlevnější, ale fakt to stálo za to. Ukázala mi, jak se který stroj používá, a když jsem jí řekla, o jaké partie mi jde především, sestavila mi v posilovně kolečko, kolik cviků mám kde udělat a tak. Takže teď už chodím zdárně sama a z běžícího pásu začínám odpadávat až po patnácti minutách, takže je to rozhodně úspěch!

26. 2. 2008

Pořád nejsem rozhodnutá, co se týče svatební hostiny. Napadlo mě podávat svíčkovou, ale možná to není nejšťastnější volba, zaplácnout hosty o letním obědu knedlíky, všichni mi tam po tak náročném jídle usnou. Možná by se mohla udělat lehčí verze s rýží, zvlášť pokud bude horko. Asi každá nevěsta doufá v hezké počasí, ale protože se mám vdávat na pláži u Vltavy, tak pokud budou nedej bože v srpnu zase povodně, bude zřejmě nejenom po pláži, ale taky po svatbě! Co se dortu týče, nikdo z rodiny a ze známých moc nemusí ovocné dorty, takže uvažujem o čokoládovém, ale s bílou polevou. Zkoumám na internetu obrázky svatebních dortů a ukládám si ty, které se mi líbí. Taky vím, že rozhodně nechci takovou tu klasickou tabuli, kdy je prostřený jeden velký stůl do písmene T. Daleko víc by se mi líbily kulaté stoly s bílými ubrusy pro 6–8 lidí. Úplně to vidím: k nim bílou látkou potažené židle, na stolech rozházené škebličky (bude to přece na pláži, i když jenom u Vltavy!), svíčky a okvětní lístky růží. Odpoledne a večer by tam pak byl raut a grilování, což bude super, hlavně protože se po obřadu nebudou muset všichni složitě přemísťovat a my zařizovat odvoz pro nejbližší příbuzenstvo. Při všem tom plánování jídla se začínám strašně těšit, až se zase pořádně najím. To už budu moct, teď jím jenom zeleninu, abych se vešla do šatů!

1. 3. 2008

Když si představuji obřad, v mých snech to vypadá asi takhle: na bílém písku malý oltář a před ním ulička, z každé strany židle pro svatebčany. Začne hrát hudba, uličkou projde ženich s rodiči a pak postupně všechny moje kamarádky družičky. Po nich svědek a svědkyně, kteří se rozestoupí buď na moji, nebo Tomášovu stranu, a nakonec dvě malé družičky ponesou prstýnky a za nimi půjdou další děti, které budou z košíčků rozhazovat okvětní lístky. A pak už jdu já, nejenom s tatínkem, ale i s maminkou. To mi poradila kamarádka, která to viděla někde ve filmu. Podle mě je to dobrý nápad, alespoň si tu cestu k oltáři užije i mamča a nebude to muset sledovat ze židle. V představách ale všechno vypadá líp a já teď jenom čekám, jak to všechno dopadne v reálu. Zvlášť když naslouchám dotazy ženské části hostů o tom, jaké boty si mají na ten písek vzít. Na podpatky to asi totiž moc nebude, takže doufám, že se mi osmdesátiletá tetička neurazí, když ji asi nakonec vyzuju a půjde naboso!

Pondělí 10. 3. 2008

Tak jak už jsem psala, šaty mám a poctivě do nich hubnu a cvičím. Jen pořád nevím co s vlasama a už bych to asi měla fakt začít řešit! Už od ledna to sunu před sebou, tohle bude totiž jistojistě jedna z nejtraumatičtějších příprav. Já jsem už odmala děsně háklivá na vlasy, jen tak se mi něco nelíbí, a co se týče nějakých změn, tak jsem vždycky spíš opatrnější. Vždyť i kadeřníka mám už asi od dvanácti let pořád stejného! James stříhá skvěle a mám ho ráda, ale účesy dělat bohužel neumí, tak budu muset začít hledat jinde a vůbec se mi do toho nechce! Asi zkusím tu kadeřnici, co k ní chodí Zůza… chci něco trošku modernějšího, žádnej obří složitej drdol s kytkama. Jenže když si zas prohlížím v časopise ty „mladší“ účesy, tak některé ty slečny vypadají, jako by měly číro. Prameny vlasů jim trčí jako bodliny na všechny strany! Co já budu jenom dělat?!

Čtvrtek 13. 3. 2008

Tak jsem dnes zašla do toho kadeřnictví, co mi doporučila neteř. Zajímalo mě, jak si poradí s mýma vlasama, mám je docela sestříhané a jen po ramena, takže žádná víla Amálka. Slečna mě sebevědomě strčila do židle a začala mi kroutit vlasy do malých žížal a zamotané pramínky sepnula do drdolu, ze kterého trčely TY BODLINY! Cestou domů jsem si ale nakonec říkala, že bychom to zkusily ještě jednou a řeknu jí, aby mi to z toho účesu netrčelo tolik, snad to půjde. V koupelně jsem pak účes ještě studovala v zrcadle, a jak jsem si na něj trochu zvykla, vypadal dobře. Než přišel Tomáš domů, vlasy jsem si rozpustila, aby to neviděl. Byl se dneska zeptat na úřadě, co je potřeba všechno na svatbu zařídit, a donesl nějaké svatební brožurky. Na jedné z nich byla nevěsta s úplně stejným účesem, který mi dneska v salonu vytvořili, a tak jsem se rozhodla, že se nenápadně zeptám, co si o tom myslí. Zrovna ale když jsem otevřela pusu, říká Tomáš: „Baruš a jaký ty budeš mít vlasy? Doufám, že ne nic podobnýho, podívej, vypadá to, jako kdyby měla na hlavě pavouky!“ Brožurku znechuceně odhodil a šel si pro něco k pití. Ach jo, takže celý znova!!!

Pátek 21. 3. 2008

Další pokus. Kolegyně z práce mě objednala ke svému kadeřníkovi a byla tak hodná, že šla se mnou. Mladý kudrnatý kluk mě opět sebevědomě strčil na židli a pak mě začal obcházet. Když už to trvalo pár minut a on šel do kolečka asi po čtvrté, začala jsem být trochu nervózní. On pořád nic neříkal, jen měl jedno obočí nahoře a mumlal si hmm, hmm… Pak jsem leknutím div nenadskočila na židli, protože z ničeho nic vykřikl, že „už to má!“, a začal tvořit. Přitom pořád nadšeně opakoval, jak to bude hrozně „efektivní“ a že budu mít krásnou šíji. Nevím sice, co si představoval pod pojmem „efektivní“, ale rozhodně to nebylo to samé co já. Když mi dovolil podívat se do zrcadla a pyšně mi předvedl svoje dílo, nevěřícně jsem na sebe zírala. Vypadala jsem jako rozzuřený kohout a celý výtvor připomínal něco, co se asi bude nosit v roce 4012 spolu se stříbrným skafandrem. Nešlo to ani sundat, protože to bylo tak nalakovaný, že to bylo jako z betonu! Musela jsem už spěchat do práce a tam se hned po příchodu rozbrečela. Ostatní můj účes velmi pobavil, hned jak jsem vešla do dveří, všichni vypískli smíchy!

Čtvrtek 27. 3. 2008

Tak jsem po několika dnech opět sebrala odvahu a jala se řešit svůj svatební účes. Zkusila jsem kadeřnictví, na které jsem si vzala kontakt na svatebním veletrhu. Tentokrát jsem si vzala na pomoc maminku, která je trošku svéráznější, to pro případ, že bych zase měla chuť nějakého kadeřníka uškrtit. Ujala se mě kadeřnice a zároveň majitelka salonu, nejdřív si prohlédla fotku mých svatebních šatů, o kterou si mi řekla po telefonu, a zeptala se mě na pár věcí. Teprve potom jsem se přesunula do křesla, a když jsem pak viděla účes, který mi udělala, chtělo se mi štěstím brečet a celou jí zulíbat! Cítila jsem se v něm moc dobře, byl krásný a pořád jsem to byla já! Slečna mi doporučila i kúru vhodnou pro mé vlasy s masáží hlavy a zábalem a já se teď už s důvěrou objednala. Den před svatbou si dám kúru ještě jednou a vlasy mi tam umyjí a v den D mě pak učešou a i nalíčí. Takže hurá, šílenství s účesem je u konce!

Pondělí 7. 4. 2008

Pořád přemýšlím nad tou svatbou, na které jsem byla vloni. Bylo to moc hezký, kamarádka si brala Ira a všechno to mělo takový jiný řád a kouzlo. Samozřejmě že já se podle irských tradic vdávat nechci, ale možná bych si mohla alespoň nějaký nápad „vypůjčit“. Připomínalo mi to trochu takovou tu klasickou americkou svatbu, co člověk zná z televize – hlavně pokud jde o družičky. Byly to nejbližší kamarádky nevěsty, dospělé ženské, žádné děti, jako je to většinou u nás. A všechny měly stejné šaty. Já byla tehdy jednou z nich a moc se mi to líbilo, jedna z nás byla hlavní družičkou – svědkem nevěsty a zrovna takhle bych to chtěla na svojí svatbě taky.

Pátek 18. 4. 2008

Tak pořád uvažuju nad těma šatama pro holky, jen je problém, že budu mít družiček pomalu víc, než je na některých svatbách svatebčanů – bude jich šest! Ale co, já je mám všechny ráda a chci je v ten den mít vedle sebe. Byla jsem se podívat znova v půjčovně, ze které budu mít sama šaty. Zjistila jsem, že v Čechách je nápad s dospělýma družičkama téměř nerealizovatelný! Všechny šaty pro družičky byly pro děti a společenských šatů zas nikdy nebylo šest stejných kusů. Byla jsem pak asi ještě ve třech půjčovnách, v jedné se na mě dokonce dívali, jako že jsem se asi zbláznila, když chci šestery stejné šaty pro dospělé družičky. Tak nevím, co s tím, snad to nějak dopadne, nechce se mi tohohle nápadu vzdávat.

Čtvrtek 24. 4. 2008

Tak mi kamarádka doporučila šikovnou švadlenu, která by mi šaty možná ušila! Dnes jsem se s ní sešla, a když jsem jí vypodobnila svojí představu – jednoduché šaty s širokou sukní – bylo vidět, že mi rozumí, a sama začala fantazírovat o šatech ve stylu z filmu Pomáda. Byla jsem nadšená a to až do chvíle, než mi sdělila, že za každé šaty bude chtít minimálně 5000 Kč! Když jsem si to v duchu rychle spočítala, šla jsem málem do mdlob. Vzápětí mi nabídla, že se pak ty šaty dají odprodat za tisíc korun do půjčovny, což mě ovšem moc neuklidnilo! Už to na mě zase jde, je to jako s tím pitomým účesem. Než se mi podařilo sehnat někoho, kdo mi na hlavě nevytvářel bodliny a ptačí hnízda, byla jsem celkem zoufalá. Pomóóóc!!!

Středa 7. 5. 2008

Šla jsem dneska po Václaváku a řekla si, že se podívám do Debenhams na nějaké prádlo. Bylo tam dlouho zavřeno kvůli rekonstrukci, a tak jsem tam ze zvědavosti vlezla. K prádlu jsem ale nedošla, protože jsem v prvním patře zahlédla dvoje šaty – jedny růžové a druhé modré. Oboje byly ušité z jemné vzdušné látky a cena byla kolem tisícovky. Hned jsem je popadla a šla si je vyzkoušet. Padly mi skvěle, a tak jsem se začala shánět po všech velikostech, aby holky měly co zkoušet, a snažila jsem se v duchu vybavit, jakou má která postavu. Ty růžové nakonec ve všech potřebných velikostech neměli, ale to už jsem se stejně přikláněla na stranu těch modrých. Měly barvu tmavě modrého moře, když svítí sluníčko, a byly na široká ramínka a pod prsama se trochu rozšiřovaly. Prodavačky na mě koukaly trochu udiveně, že si chci zarezervovat šestero stejných šatů, asi to vypadalo, jako kdybych si chtěla otevřít vlastní butik. Nakonec mi ale vyhověly, teď se musím domluvit se všema holkama, kdy se jim to hodí a budou si moct šaty prohlédnout a vyzkoušet. Mám na to jen dva dny, déle mi je na obchodě nenechají!

Pátek 9. 5. 2008

Tak a je to v suchu! Všem holkám se šaty moc líbily, a i když mají každá trochu jinou postavu, ukázalo se, že střih šatů všem sedl docela dobře. Ta modrá je tak krásná, že jsem se pak rozhodla, že si zkusím pořídit nějaké stuhy stejné barvy a použít je při výzdobě stolečků a tak. Hodí se i kvůli tomu, že se budem brát na pláži u Vltavy. Akorát jen doufám, že se mi jedna kamarádka do těch šatů vejde. Posledních pár let totiž tráví většinu času tím, že neustále hubne a potom opět přibírá, a to klidně 12 kilo několikrát během roku. Takže to s ní možná ještě bude napínavý!

Pondělí 9. 6. 2008

Tak to vypadá, že s holkama, co mi půjdou za družičky, konečně pojedem k nám chalupu do jižních Čech. Už někdy v lednu jsme se domluvily, že společně vyrazíme někam na víkend, abychom to ještě před svatbou všechno pořádně probraly, opálily se a udělaly si zkrátka takový babinec. Zatím jsme se domluvily na tenhle pátek, tak snad to klapne.

Čtvrtek 12. 6. 2008

Samozřejmě bylo celý týden třicet stupňů, ale když se konečně začnu chystat z té rozpálené Prahy, začne pršet a ochladí se! Zítra jedem, tak doufám, že se to ještě zlepší a bude hezky, i když jak tak koukám na předpověď, víkend moc na opalování a koupání nevypadá!

Pátek 13. 6. 2008

Tak jsme dorazily na chalupu. Je zima a leje jako z konve, asi že je ten pátek třináctého! Cestou sem jsme udělaly pořádné zásoby, koupily jsme hlavně šampaňské, víno a masíčka na grilování. Hned po příjezdu jsme se vrhly na máminu mátu, kterou si tu pěstuje, a udělaly si mojito. Zajímalo by mě, jestli tady mamče vůbec nějaká máta zbude, až v neděli odjedem, mojito všem moc chutná!

Neděle 14. 6. 2008

Tak jsme včera grilovaly, i počasí se trochu vylepšilo. I když opálit do svatebních šatů se budu muset zřejmě na solárku, když jsem na chalupě, tak prší, a když jsem v práci, je horko! Kolem půlnoci jsme se včera rozhodly, že uspořádáme módní přehlídku. Samozřejmě už jsme byly lehce v náladě, takže když si dnes prohlížíme fotky, můžeme se smíchem potrhat! Modely se skládaly z toho nejlepšího, co jsme tady objevily, takže jsou to hlavně tepláky, montérky, vytahané svetry a staré oblečení. Dokonce jsem po dalším alkoholovém posilnění předváděla nevěstu se záclonou na hlavě jako závoj. Bylo to super, ani se mi nechce zpátky do Prahy!

Čtvrtek 18. 6. 2008

Takže když jsem o víkendu vyklidila pole a užívala si s holkama, Tomáš si udělal zase takovou malou pánskou jízdu. Asi osm chlapů se sešlo v pátek na golf a pak i na skleničku. Drby z první ruky nám přivezla na chalupu ještě v sobotu jedna z mých družiček, jejíž manžel tam šel taky. Prý dorazili domů asi v sedm ráno a zvládli vykouřit celou krabici kubánských doutníků. Celou noc prý polemizovali o ženách a autech (proč jen nejsem překvapená?). Jsem ráda, že jsme si to oba takhle hezky užili, i když ta opravdová rozlučka se svobodou nás ještě teprve čeká!

Sobota 5. 7. 2008

Tak jsem se vrátila z dovolené. Rozhodly jsme se totiž s maminkou, že si uděláme takovou vlastní rozlučku se svobodou, užijeme se, odpočinem si a krásně se na tu mou svatbu opálíme! Kupodivu jsme se tam ani nepohádaly, takže to bylo vážně super. Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že tam ztloustnu ze všech těch dobrot v hotelu. První večer jsem si všimla, že mají hned v hotelu u recepce váhu, tak jsem byla nadšená, že se budu moct kontrolovat. Za jedno euro jsem se zvážila, jenže protože jsem si tam nastavila angličtinu a vyjel mi lísteček s váhou v jednotkách, které používají v Británii. A protože jsem si to nedovedla přepočítat, bylo mi to celkem k ničemu, i když mi váha vyplivla i horoskop na celý další den! Další večer jsem se zkusila vážit v němčině, což už bylo úspěšnější, protože používají také kilogramy. Byly jsme v úžasném hotelu na skále a měly nádherný výhled na moře. Dokonce se tam během toho týdne pořádaly dvě irské svatby, tak jsem chodila okukovat a čerpat inspiraci!

úterý 8. 7.

Dnes konečně volali Tomášovi z toho svatebního salonu, kde si objednal boty, že už dorazily. Museli mu je objednat až z Itálie, takže o to větší bylo rozladění, když mi volal, že jsou mu malé. Jenže já byla zrovna v práci a nemohla mu to zvednout. Když jsem mu volala zpátky, byl celý otrávený, že nevěděl co s tím a že si kvůli tomu, že nezvedám telefon, ale „flákám“ se v práci, koupil malé boty. Zatímco se rozčiloval, že bude mít na svatbě malé boty a bude ho z toho bolet hlava, takže to celé bude stát za prd, přemýšlela jsem, co na to říct. Kdybych mu to zvedla, řekla bych mu, ať si je nekupuje, ale sám na to bohužel nepřišel! Když remcání nebralo ani po deseti minutách konce a tlačící boty dával stále za vinu mně, raději jsem mu to položila. Nakonec mi za dvě hodiny přišla do práce kytice růží se vzkazem, že doma rozšlapuje boty tak, že si do nich obul mokré ponožky. Je to zkrátka miláček.

pátek 11. 7.

Tak mám šaty pro sebe, pro družičky, objednané jídlo i dort… Takže se můj zrak začíná neodvratně směřovat na mého ženicha. Usoudila jsem, že potřebuje udělat něco se svým zlozvykem, a tedy kousáním nehtů. Já sama chodím k moc milé paní na nehty, tak jsem se jí minule zeptala, jestli by k ní Tom nemohl zajít. Trošku jsem se bála, že bude remcat, ale nakonec tam uráčeně šel a ani moc nebrblal. Jsem zvědavá, co řekne, až se vrátí. středa 16. 7. Tomáš mi asi dvacetkrát za den ukazuje svoje krásně zarovnané nehty. A já ho musím jako malého chlapečka chválit, že si je ještě neokousal. Ta manikérka musí být opravdová kouzelnice, dala mu na to nějaký olejíček a vyčarovala mu místo ohlodaných rukou normální nehty! Právě ke mně Tomášek přišel, aby mi znovu ukázal svoje krásné ruce, a povídá: „Držím se zuby nehty!“

sobota 19. 7.

Tak už je čas na opravdovou rozlučku se svobodou! Výlet s holkama k nám na chalupu byl něco jako předpremiéra a dnes je ten velký večer! Jen jsem trochu nervózní, co si na mě vymyslely, bylo mi totiž akorát řečeno, že mám přijít na šestou do koktejl baru Aloha. Doufám, že mi neobjednaly striptéra, upřímně řečeno, moc o namakaného a naolejovaného borce, který ze mě bude lízat šlehačku, nestojím. Taky vlastně nevím, co si obléct. Asi nakonec vyrazím v džínech a červeném saténovém korzetu, koneckonců si můžu dovolit být na vlastní rozlučce sexy!

pondělí 21. 7.

Tak a už je po rozlučce. Bylo to úžasný! Když jsem přicházela k místu činu, holky stály před barem a všechny měly na sobě stejná trička. Když jsem si je prohlédla blíž, zjistila jsem, že je na všech moje fotka z naší předpremiérové kalby na chalupě, kde jsem jen zahalená do bílých kytek a kolem sebe mám záclonu, která mi po devátém mojitu sloužila jako svatební závoj! Nad tím vším bylo napsáno B+T

1. 8. 2008

a každá z holek měla ještě na hlavě stříbrnou korunku. To už na mě taky rvaly tričko, já ho měla jako jediná žluté, holky bílé. Bylo to tak super, že se mi z toho rozklepala kolena! Na hlavu jsem dostala růžová tykadýlka, abych se coby nevěsta ještě víc odlišila, a na džíny jsem si nandala bílý podvazek. Nejdřív jsme pily šampaňské a povídaly jedna přes druhou, a jak večer pokračoval, objednaly jsme si obří mojita pro několik lidí a vrhly se na taneční parket. Jenže o půlnoci holky zavelely, že je čas na změnu lokálu. Před odchodem mi ale holky zavázaly oči šátkem, takže ve mně hrklo, že teď přijde na řadu ten striptér v tygřích tangách! Nakonec před barem stála obrovská černá limuzína a řidič v uniformě stál u otevřených dveří! Když jsme vlezly dovnitř, holky pustily speciálně namixované cédéčko s mými oblíbenými písničkami a otevřely další šampus. Lincoln nás vozil hodinu po Praze, zatímco my křičely z okýnka a troubily na frkačky. Chudák řidič, ale byl moc milý, dokonce nás dvakrát vyfotil. Pořád jsem nevěděla, kam to vlastně jedeme, až když začala hrát písnička, na kterou půjdu k oltáři – v ten moment jsem si všimla, že jsem ve Žlutých lázních, na místě mé svatby! Byla jsem z toho celá dojatá, lepší rozlučku jsem si nemohla přát. Tímto děkuji týmu družiček, nikdy na ten večer nezapomenu! Díky, holky!

31. 7. 2008

Je deset večer a já sedím v obýváku svých rodičů, v ruce držím šampaňské a klepu se jak osika. Už za chvilku budu vdaná paní! Jsem strašně nervózní a bojím se všech možných katastrof, které se zítra můžou stát. Ještě že je tady se mnou Zuzanka, která mi jde zítra za svědka, určitě dneska vůbec neusnu! I když jako správná lékárnice si na to šampáňo asi lupnu hypnogen, aby mě zítra nekleplo. Pořád se mi honí hlavou, jak zítra bude, jestli nebude pršet, jestli se mi do rána neudělá obří pupínek přímo na špičce nosu, jestli nezakopnu o svoje šaty, jestli ženich dorazí… Naštěstí už zabírá prášek a usínám.

1. 8. 2008

4.50 – právě jsem se vzbudila leknutím a celá propocená. Zdálo se mi, že stojíme na pláži ve Žlutých lázních, kde se svatba bude konat, a uprostřed obřadu někdo vykřikne a potom už všichni s hrůzou sledujeme, jak se Vltava rozvodňuje a najednou nás spláchne obrovská vlna. Chvilku nato všechno zamrzne a začíná sněžit. Zajímalo by mě, co by na ten sen řekl Freud. Rozhodla jsem se, že už raději spát nepůjdu, stejně by mi to asi ani nešlo. Vstala jsem a pustila si televizi, kde jsem se dozvěděla, že nás čeká nejteplejší den letošního léta, takže sněhu se snad bát nemusím. Alespoň to si můžu odškrtnout. Začala jsem se patlat nejrůznějšími krémy a maskami (abych ještě stihla za těch pár hodin zkrásnět) a pak už jen nervózně chodila po bytě sem a tam. Nakonec jsem svým přešlapováním vzbudila Zůzu i mámu, tak do mě nalily trochu šampaňského, abych se uklidnila.

7.50 – odjíždíme do Žlutých lázní, kde se bude konat obřad i hostina. 8.00 – jsme na místě a právě přijíždí slečna, která nalíčí nejprve mě, potom maminku a svědkyni a nakonec i všechny družičky. Klepou se mi ruce a už začíná být jasné, že dnes bude dusno, takže doufám, že mi řasenka nakonec neskončí ve výstřihu!

9.00 konečně vypadám trošku k světu, teď když mám namalovaný obličej na ksichtě. Už zbývají jen vlasy. Cítila jsem se dost divně, přijet sem celá rozcuchaná a nenalíčená, tak už to chci mít za sebou! A zrovna vchází do dveří kadeřnice.

10.30 – tak už jsem učesaná a všechno dopadlo podle mých představ, tak se cítím moc dobře a musím říct, že mi to celkem sekne! Postupně se tady kolem mě zkrášlují i družičky a všechny štěbetají a žvaní jedna přes druhou, chodí kouřit a dolévají šampaňské do mé i do svých skleniček. Zřejmě nejsem sama, kdo je trochu nervózní.

12.00 tak holky jdou na mě! Musí mi pomoct do šatů, zašněrovat korzet a navléknout podvazek. Připadám si jako hotová princezna! Z terasy už je vidět, že přicházejí první hosté, a já jsem tak nervózní, že už mi ani to šampaňské nepomáhá! Teď už je něco přes třicet stupňů a všem nám začíná být pěkné horko! Dokonce tu teď byli pořadatelé svatby a zeptali se mě, jestli si svatbu může natočit televize, že tu točí spot z nejtropičtějšího dne léta. Řekla jsem, že ano, ale hlavně ať se mě nikdo na nic neptá!

13.00 holky už odešly a já zůstala sama a čekám na tatínka. Poslední nádech, výdech, zkouknutí v zrcadle a jde se na to – už z dálky slyším tu hudbu, Ower the rainbow. Mám pocit, jako kdybych uvnitř plakala, ale slzy naštěstí netečou. Teď už vidím, jak Tomáš stojí spolu s družičkami před oltářem a všichni vypadají spokojeně a vyrovnaně, což mě trochu uklidnilo. Cestička na písku je ze světlemodrého koberce, lemovaného růžičkami a mušličkami a kolem jsou rozmístěné židličky, potažené bílou látkou, a stojí tu palmy. Opravdu to tu vypadá jako v Karibiku! Představovala jsem si, jak tudy půjdu, asi milionkrát, a teď je to opravdu tady. Čas vyrazit s tatínkem a maminkou k oltáři!

14.30 tak už jsem vdaná paní! Naštěstí nic z toho, čeho jsem se bála, se nestalo, jedině babička se nám nějak přimíchala mezi družičky a chvilku zmateně kroužila kolem s foťákem v ruce, ale všechno nakonec bylo ještě hezčí než v mých představách. Po obřadu a gratulacích na mě sice naběhla televizní moderátorka s otázkami, jak se cítím v tom vedru (v tu chvíli mi zrovna stékal čůrek potu po noze), ale všechno se zvládlo. A i přes to horko se zdálo, že si na svíčkové k obědu všichni pochutnali. Teď nás s Tomášem čeká focení na nedalekém golfovém hřišti a hosty mezitím pošleme na projížďku lodí. No a pak už budeme jen tancovat, slavit, grilovat a bavit se až do rána! Ani v těch nejkrásnějších představách jsem si svou svatbu takhle nepředstavovala. Byla opravdu krásná a splnil se mi tím sen. Děkuji tímto všem, díky vám to bylo úžasné!

BBŠK