KATHALAKI: živoucí jihoindická tradice
Vstupujeme do nevelkého domku z proutí. Je 18 hodin, ale i na konci listopadu je v tuto dobu v jižní Indii ještě dost teplo. Neklimatizovaný sál téměř zaplněný, s pouze pootevřenými dveřmi nevytváří to nejlepší klima k hereckým výkonům. Jsme v sále tradičního keralského divadla a jsme zvědavi na představení kathakali, nejstarší divadelní formy jihoindického divadla.
Foto: Radka TkačikováKATHALAKI: živoucí jihoindická tradice
Vše známe jen z fotografií, reklamních šotů, už ty slibují divákům díky netradičním kostýmům zajímavý zážitek, ale skutečnost překonává všechna očekávání. Téměř dvouhodinové líčení herců na jevišti a jednaapůlhodinové představení nás naprosto fascinují. Ničemu jinému nepodobné, absolutně odlišné od všeho, co jsme kdy viděli, během chvíle jsme pohlceni a vtáhnuti do světa imaginárních postav. Ale začněme od začátku. Kathakali znamená příběh, hra, nese nezaměnitelné vlivy domorodých lidových rituálů, do dnešní podoby se vykrystalizovalo v 17. století. To, co upoutá na první pohled, je líčení a kostýmy. Herci se líčí sami na jevišti, ani milimetr kůže nezůstane nepokrytý, těžká přírodní líčidla mění tvář k nepoznání a z herce se během dvouhodinového líčení stává démon či postava z hinduistického panteonu. K líčení se většinou používá kokosový olej, kterým se v divadle i svítí. Herci jsou oblečeni do rozložitých těžkých kostýmů s pokrývkou hlavy, jakousi obrovskou zlatou korunou. Ani se nemusí hýbat a je nám jasné, že pot z nich musí téct, my sedíme zpoceni v sále v lehkém letním oblečení pod větráky, oni na jevišti z dosahu jakéhokoli závanu čistého vzduchu.
Kathakali je tradice tanečníků v transu, je to absolutní požadavek na podřízení těla duchu, je to realizace kosmické transformace lidského v božské.
Tak nám to vysvětluje vedoucí souboru. Kathakali je pantomima, balet, neubráníte se ani pocitu, že se jedná o netradiční travesty show, herci jsou zásadně pouze muži, hrající i ženské postavy, oděni do ženských kostýmů, dokonale nalíčení s jakýmisi kovovými trsátky na pravé ruce, představujícími dlouhé nehty. Samotné představení v sále trvá maximálně dvě hodiny, ale původní forma trvala celou noc. Vše probíhalo pod širým nebem, začátek po setmění, konec při svítání. Herci se dokonale transformují do postav, stav transu jim neumožní vnímat obrovské vyčerpání. Mluví se málo, občas jen výkřik, skřek a baletní variace v mnohakilogramovém kostýmu. Za herce hovoří obličej, ruce. Vše má svůj význam, mudry, to jsou různé pozice prstů, každá má svoji symboliku, diváci jsou s ní v úvodu seznámeni. Ale dokonalá je především pantomima. Nejúžasnější je v podobě herce ženské postavy, jehož líčení dovoluje pozorovat grimasy. Jsou to mistři svého umění. Herecká škola je pouze jedna, za dvanáct let se herci vyučí, ale výuka probíhá až do smrti. Pouze ti, kteří se dokážou oprostit během představení od reality, se stávají herci. Jejich život je již jen jeviště, hrají každý večer, dopoledne zkoušejí. Tradičních her je okolo stovky, většinou jsou to staré eposy, proslulá Ramajána a Mahabharáta. Ale herci se již odvážně pustili i do Shakespeara. Jak dokázali ztvárnit Hamleta beze slov, však netušíme.
Co diváky upoutá, jsou jejich oči. V barevně nalíčené tváři vidíme rudé oči. Ti, kteří znázorňují ženy či kladné postavy, mají bělmo zbarvené do růžova, démoni však mají oči temně rudé. Je to způsobeno malým kamínkem, který si herci vkládají před představením do očí, ten zbarví bělmo k nepoznání, démoni budí skutečnou hrůzu, když hrozivě poulí rudé oči. Ti se světle zelenou tváří jsou hodní, většinou představují urozené bohy Rámu a Kršnu. Nejhrozivější jsou ti s černou tváří, postavy zákeřné a posedlé mocí. Oblíbený opičí bůh Hanumán má charakteristický šedivý vous a chlupatý kožich. Obryně a čarodějnice s černým obličejem upoutají velkým poprsím. Nejoblíbenější divácké postavy s tmavě zelenou tváří jsou urozeného původu, chytré, leč často zlé postavy. A konečně postavy žen, mudrců, se světle žlutou tváří. Tyto postavy většinou představují ti nejlepší herci, zde je největší důraz kladen na pantomimu. Stovky obličejových svalů jsou v neustálém pohybu, herec na sebe strhává pozornost celého publika. A publikum je tímto divadlem záhy fascinováno, stává se součástí děje, ani divák se neubrání pocitu jakéhosi transu, oproštění od reality. Což je umocněno monotónním bubnováním dvou bubeníků, kteří oděni pouze do půl těla vytvářejí jakýsi kontrast s těžce oblečenými herci.
KATHALAKI: živoucí jihoindická tradice
Foto: Radka Tkačiková
Po skončení představení následuje pár sekund hrobové ticho, diváci se pomalu probírají ze svého transu, pak následuje mohutný aplaus, ale herci jako by ještě nevnímali, stále jsou se svými postavami mimo realitu, trvá jim delší dobu, než procitnou do skutečnosti.
Centrum kathakali je především ve starodávném městě Kochin na pobřeží Indického oceánu. Zde jsou čtyři malá divadla, představení se hrají každý den. Herecká škola je však v Trivandum, odtud se rekrutuje pár stovek umělců, kteří tak fantastickým způsobem stále oživují prastaré keralské umění, které je specifické pouze pro Keralu, jeden z nejkrásnějších indických států, rozprostírající se na jihozápadním pobřeží Indie.
Sluneční Úvodník
Už jednou jsem, myslím, meditovala s nevolí nad těmi, co se noří do „tajemných“ duší cizích lidí – a neznají ani vlastní kořeny, ani to, čím se živila jejich prababička, a už jednou jsem, určitě, meditovala s nelibostí nad těmi Čechy a Moravany, kteří znají nazpaměť všechna zákoutí pařížské Latinské čtvrti – a nebyli dosud v Olomouci. Poznat Olomouc znamená vytáhnout paty z domu ne na letiště via Kanáry, ale na autobus, na vlak, do garáže pro auto, pro kolo – ti z Prostějova mohou jít pěšky.
Cestování by nemělo být dobrodružstvím peněženky, ale dobrodružstvím srdce.
Kde jinde chcete poznat svého partnera až na dřeň než v krizové situaci, stranou bezpečí domova. A že takových situací je! Jen si to představte:
Váš partner tváří v tvář zmiji v šumícím lese, Váš žíznící partner ve venkovské hospodě, kde právě došlo teplé pivo, Váš partner za volantem fabie tváří v tvář opilému rolníkovi za volantem zetoru, Váš partner na nudistické pláži, Váš partner ve dvacetikilometrové koloně automobilů, Váš hubnoucí partner, kterému v restauraci přinesli ke guláši místo rýže – kterou si objednal – knedlíky, Váš partner, který Vás doprovází po bezcílné procházce obchodním domem, kdy nevíte, co hledáte, dokud to nenajdete, Váš partner ve Vašem rodném městě tváří v tvář Vašemu prvnímu milenci, o kterém jste mu zbytečně povídala jista si tím, že přestal existovat nejen ve Vašem srdci, ale doopravdy…
Když tohle všechno přežije Váš partner s noblesou a úsměvem, máte jistotu, že jste nepromarnila čas jeho převýchovou. Na to ovšem můžete přijít pouze na cestách a pouze tehdy, když vytáhnete paty z bezpečí svého obývacího pokoje, kde nešumí les, ale televize.
Lidé se zkrátka na dovolené poznají jinak než v práci. Proto je samozřejmostí, že pracovní týmy u většiny zavedených firem v zahraničí (nevím, zda i u nás) tráví společně jeden večer v týdnu – a to pátek – mimo kancelář, nejlépe v hospodě, a tam – samozřejmě neformálně – zhodnotí dobré i zlé, co je ten týden potkalo – někteří jezdí i na společnou dovolenou, což mi připadá z řady důvodů poněkud riskantní, nicméně cíl je v obou případech jeden: lépe se poznat, a proto lépe spolupracovat, těšit se do práce, protože tam uvidím ty, které znám.
Namítnete-li, že takové nápady jsou za trest, protože si od svého protivného kolegy neodpočinete ani při dovolené na zotavenou, máte jistě recht. Je to Váš recht a máte na něj právo.
Já mám zase právo prosit Vás o to, abyste ve vlastním zájmu alespoň jednou denně vytáhly paty alespoň na zahradu nebo na večerní – dlouhou – procházku s partnerem (-kou) nebo se psem.
Vím, proč to říkám. Jsem si naprosto jistá tím, že se z Vás stanou vnímavější čtenářky mého Slunečního měsíčníku, mé Krásné paní.
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Je tu zas to roční období, kdy se všichni žení, vdávají a plodí nebo rodí děti. Lehce znepokojující je, že těch lidí v mém okolí rok od roku přibývá. Jedna z mých nejlepších kamarádek čeká miminko a bude se vdávat a za poslední dva měsíce jsem z poštovní schránky v jednom kuse vyndávala jedno svatební oznámení za druhým. Nedávno jsme také plánovali sraz po deseti letech od ukončení základní školy a organizátorka nám všem poslala dotazník k vyplnění nejnovějších informací. Pravda, pořád ještě převládá většina těch, kteří kolonku STAV vyplnili jako svobodná/-ý, ale přicházející informace o tom, kdo má dvouletého syna a kdo bude v srpnu rodit, mě trochu vystrašily a alespoň jsem do kolonky POTOMCI zapsala děti 0, kočky 2. Dokonce i můj tatínek, který celé roky vyhrožoval, že bude dědeček Herodes, mi nedávno oznámil, že už zase tolik času na ty jeho vnoučata nemám. I když tento chvilkový výpadek z charakteru přičítám jeho novým lékům na nervy, moc mě to nepotěšilo. Když jsem jedné své vdané kamarádce sdělovala, že jsem po šesti letech zase nezadaná, s očima plnýma lítosti mě utěšila slovy: „Neboj, určitě se taky jednou vdáš, vždyť máš pořád ještě čas!“ Dobře, asi už mi taky trochu žloutne rodný list a, jak nedávno poznamenal můj známý, mám už blíž ke třicítce než ke dvacítce (jako bych teď úplně slyšela ironický smích těch z vás, kterým už přes třicet je…). A aniž bych chtěla znít jako nějaká sufražetka, zase mě napadá, jak je to nefér, že otázku času ani tlak společnosti chlapi řešit nemusí. Proč jsou svobodní muži označováni jako „světáci“, „těžko polapitelní“, „nezkrotní“ a my se musíme spokojit s výrazy jako „stará panna“ a „zůstala na ocet“? A na rozdíl od mužů, kteří jsou spíše hrdinové, že tak dlouho unikají chomoutu, ženy neprovdané do určitého věku spíš vzbuzují lítost a soucit? (Asi není tak těžké odhadnout, že mým nejoblíbenějším seriálem je Sex ve městě, že?) Jsem nenapravitelná romantička a u každého filmu o lásce až za hrob sahám po krabici s kapesníky, proto to není ani tolik manželství jako děti, co mi nahání husí kůži. Nerada sedím v restauracích, kde děti jsou, a zastávám názor, že pokud je nějaké mimino na palubě letadla, měli by ostatní cestující obdržet slevu nebo alespoň špunty do uší. Nechápejte mě špatně, jsou docela roztomilá se svými titěrnými oušky a miniaturními nehtíky, ale pouze do chvíle, než otevřou pusu. V ten moment mi začne cukat obočí a vracím je zpátky majitelce. A tak si říkám, je mateřský instinkt vrozený, nebo to zkrátka trvá každému jinak, než uslyší tikot biologických hodin? Rozhodně v to doufám, protože bych děti jednou určitě mít chtěla. Zatím jsem si ale z druhé ložnice ve svém „staropanenském bytě“ (k nelibosti některých mých „tikajících“ kamarádek) udělala šatnu – pokojíček pro boty a kabely.
